Skrze duši ke zdraví / Cesta životem

 

V průběhu života nás čekají různé události – od radostných přes neutrální až po smutné, které bychom nejraději nezažili. Ale všechny k našemu životu patří a je potřeba je přijmout. Podle jednoho výzkumu náš pocit osobního štěstí je rok po výrazně negativní i pozitivní události zhruba stejný jako před ní. Platí, že není důležitá ani tak událost sama o sobě, jako význam, který jí přiřadíme.


Životní fáze


Dříve lidé vnímali přirozené mezníky života např. narození, dospělost, svatbu, stáří, smrt v širším kontextu, který nám dnes často chybí. Pomáhaly jim v tom tzv. přechodové rituály, které už převážně vymizely. V dnešní době je nacházíme ještě stále třeba v církvích (biřmování, bar micva). Dochází k pokusům o vzkříšení některých z nich, ale jejich síla už je nenávratně pryč. Patřily k jiné době, k jinému způsobu myšlení a života. Například iniciační rituál (kterým se z dětí stávali dospělí, patřil ke kmenovým společenstvím, kdy ani nebyla jiná možnost než následovat život předků), je nahrazen dlouhým obdobím dospívání v dřívějších dobách neznámém. Ale jejich vymizení vedlo k narušení vnímání plynulého běhu života, kdy zejména přibývající roky vnímáme jako něco, s čím musíme bojovat – o čemž nás přesvědčují různé anti-age přípravky i anti-age medicína. Protože nemůžeme přibývajícím rokům zabránit, snažíme se alespoň všemi možnými prostředky potírat jeho stopy. Právě neochota přijmout stáří jako přirozenou součást a završení životního cyklu, jako čas zpomalení a zklidnění, může vést až k nemocem, které nás zpomalí či zastaví nedobrovolně.
Právě pocit vykořenění vede u mnoha lidí k neklidu, často označovaným jako krize středního věku. Co nás dosud naplňovalo, je najednou nedostatečné. Je potřeba hledat nové cesty, nový způsob života, který nám vyplní vzniklou mezeru. Přestat hledat smysl v hromadění majetku či zážitků, ale postupně opouštět to, čeho jsme dosáhli, obracet se ke svému nitru, kde jedině můžeme najít odpověď.

Také se neumíme vyrovnat se smrtí, nejsou výjimkou lidé, kteří prožívají hluboký smutek a pocit nespravedlnosti i mnoho let po úmrtí někoho blízkého. To samé jsou různé životní křivdy, které si mnozí hýčkají. Často jim to dodává pocit, že jsou lepší než ti, kteří jim ublížili. Je potřeba se naučit odpouštět.

V souladu s tím mi přibývají v ordinaci lidé, kteří nemají žádné fyzické či psychické potíže, ale tíží je třeba strach ze smrti, nezvládnutý dlouhodobě přetrvávající smutek po někom, koho ztratili nebo právě ten neuchopitelný pocit neklidu, se kterým si nevědí rady. Jak řekl jeden muž: „To budou asi hormony“. Znám i takové, kteří na tyto pocity berou antidepresiva… Není ale lepší najít za nimi ten smysl, který se tam skrývá? Z vlastní zkušenosti tyto pocity znám, když člověku přestane dávat smysl to, co dříve dělal a považoval za důležité a nezbytné. Mé hledání bylo dlouhé a trnité (a stále ještě není určitě u konce), často naráželo a naráží na nepochopení okolí, například tehdy, když jsem se rozhodla skončit s klasickou medicínou.


Hodně k tomu přispěl i týdenní pobyt ve tmě, který jsem absolvovala. Mnohé jsem si tam ujasnila, mnohé další se otevřelo. Ale myslím, že už mám aspoň správný směr a každým dnem se snažím přijímat život se vším, co přináší. Pokud prožíváte obdobné pocity a hledáte, nabízím vám svůj doprovod na této cestě.

 

S čím vám mohu pomoci

 

  • smutek při úmrtí blízkých
  • strach z nemocí, stárnutí a smrti

  • krize středního věku

  • přijetí toho, co bylo

  • odpuštění

  • hledání duchovního přesahu života