Šamanství je prastará zkušenost lidstva všech kontinentů. Jádro je stejné, spočívá v komunikaci
s nevšední realitou prostřednictvím šamana ve změněném stavu vědomí, provedení se pak liší oblast od oblasti. Šaman má v tradičních společenstvích vždy významnou pozici, vždyť na něm leží
tíha prostředníka mezi lidmi a světem duchů, případně bohů, které je potřeba si naklonit, aby život komunity dobře plynul, vede rituály, většinou působí i jako léčitel či věštec.
Ale tyto schopnosti (minimálně v určité míře) nejsou dostupné jen vyvoleným, můžeme je získat téměř všichni. Jde o způsob komunikace s tím, co nás přesahuje a to ve změněném stavu vědomí.
Je to možnost, jak porozumět světu, která v sobě obsahuje respekt ke všemu, co nás obklopuje a schopnost komunikovat i s "věcmi", které naše společnost považuje za neživé.
Ač je všeobecně zažitý pojem šamanismus, více mě oslovuje označení "šamanství" tak, jak ho používá Wolf-Dieter Storl. Přípona -ismus i pro mě
zavání spíše ideologií, předmětem studia či nauky (socialismus, humanismus, feminismus, rasismus...), zatímco přípona -ství označuje něco praktického, žitého (lékařství, léčitelství,
chovatelství, manželství, partnerství, přátelství...). Není to ale podstatné, důležitý je obsah, uvádím jen pro vysvětlení, proč používám tento méně známý termín.
Proč šamanství?
Co může najít akademicky vzdělaná lékařka v šamanství? Všechny ty starodávné techniky a rituály, svět spřátelených či nepřejících duchů, byly přece vědeckým myšlením právem odkázány na smetiště dějin, vždyť přece sloužily jen jako divadýlko pro důvěřivé členy primitivních společenství... Aspoň tak jsem to v mládí vnímala a jak mohu vidět kolem sebe, nemálo lidí to tak vnímá stále. Nebo tomu tak není?
Mě si šamanská cesta přivolala neplánovaně a nečekaně před pěti lety. Přesně v době, kdy jsem byla pevně rozhodnuta rozvíjet jen ty směry, které jsem v životě okusila a praktikuji a určitě se nepouštět do něčeho nového :). Jenže člověk míní, život mění... Od prvních chvil strávených s mým (pro některé lidi poněkud kontroverzním, ale tak už to u těch opravdu dobrých bývá) učitelem jsem věděla, že to je to, co celý život hledám. To, co mi zastřešilo a propojilo dosud poznané a žité. To, co mi za uplynulých pět let život neobyčejně zkvalitnilo a umožňuje předávat odžité i naučené dál. S pokorou a vděčností za vše, čeho se mi od života dostalo. Absolvovala jsem tříletý šamanský výcvik, mnoho dalších seminářů, nespočetné množství šamanských cest, které mně umožnily propojit se se svými spojenci z nevšední reality, kteří jsou mými rádci a pomáhají jak mně osobně, tak při šamanském léčení. Absolvovala jsem 2x rituál Hledání vize (Vision quest), který mi odkryl můj dar, který jsem si přinesla do tohoto života a v jiné rovině ukázal to, že lidské tělo funguje (či může fungovat) jinak, než mě na medicíně učili.
Šamanství a naše společnost
Šamanství je staré jako lidstvo samo, to až naše "moderní" společnost ho vytěsnila a odkázala do říše pohádek pro děti. Začaly s tím různé náboženské směry, kterým se prastaré poznání nehodilo do jejich konceptů a završila věda, která se svým jediným přijatelným popisem reality pasovala na arbitra toho, co je pravdivé. Duše, která nejde změřit ani zvážit, se přece do vědeckého poznání nehodí. Jak to trefně píše Holger Kalweit v knize Svět šamanů a vnitřní vesmír: "Představa o duši náleží již od nejstarších dob k filozofické a psychologické koncepci člověka; provázela nás po všechny věky i epochy - aby nalezla svůj hrob v západní vědě."
Svět našich předků byl, a mnoha přírodních národů stále je, jiný než ten náš, "moderní". Ten svět, který považujeme za realitu my, je tvořen způsobem myšlení a uvažování vložených do nás společností, ve které žijeme. Svět tradičních komunit odráží realitu jejich, plnou duchů a pověstí. Ten náš mi připadá proti tomu jejich o dost sterilnější a chudší.
Šamanské léčení
Z šamanského pohledu je nemoc cokoliv, co nám brání žít šťastně a spokojeně. Nemusí to tedy být jen fyzické či psychické potíže, ale třeba i to, když nemůžeme najít práci, cítíme se osaměle, protože nemáme kamarády, máme hmotný nedostatek apod. Často je nemoc "jen" to, že cítíme neurčitou nespokojenost či máme pocit, že nám něco schází. Mnozí z nás mají pocit jakéhosi odcizení, nepropojenosti. Reálně jsou zdraví, ale často cítí, že nežijí tak plně, jak by mohli, jako by nebyli úplní. Absence viditelných nemocí či problémů to často ještě zhoršuje, protože nevidí důvod, proč se tak cítí. Takže se pak cítí o to víc nepatřičně, že se cítí nepatřičně... A je jedno, jestli jim tento pocit podsouvá jejich mysl nebo jejich okolí, stahuje je to stále níž.
S tímhle vším může šamanské léčení pomoci.
V jeho pojetí mívá nemoc dvě příčiny - buď nám něco přebývá, nebo chybí. Je tedy buď způsobena proniknutím něčeho špatného zvenčí nebo je zapříčiněna ztrátou duše.
Šamanské léčení nevychází z vnějšího objektivního pozorování. Šaman se při léčení na nemocného naladí, s pomocí svých spojenců vypátrá sídlo či příčinu choroby a provede nápravu. Zjednodušeně buď odstraní, co přebývá - tehdy jde o extrakční léčbu. Nebo pokud je příčinou ztráta části duše, vydá se pro ni do neobvyklé reality, kde ji musí nalézt a přesvědčit k návratu. Součástí léčení může být i nalezení a přivedení silového zvířete, které klienta podporuje, se kterým se může radit apod. V šamanských kulturách panuje přesvědčení, že každá lidská bytost má jednoho nebo více zvláštních strážců, kteří ho ochraňují a posilují (varianta anděla strážného :)) . Úkolem silového zvířete je udržovat svého svěřence zdravého - fyzicky, emocionálně, mentálně a spirituálně - tak, že mu poskytuje vedení a podporu.
Průběh léčení
Tato služba je komplexní záležitost, trvající desítky minut - zahrnuje konzultaci, šamanskou diagnostiku, šamanské léčení, předání informací klientovi i následná doporučení. Pro mě navíc mimo čas strávený přímo s klientem vyžaduje přípravu prostoru a jeho i svou energetickou očistu před i po léčení.
Součástí je i svolení duchů k této práci, o které žádám po seznámení se s problémem a po očistě sebe i klienta. Může se stát (spíše výjimečně), že ho nedostanu a tím pádem léčení není možné. Neznamená to, že klientovi není pomoci. Někdy jen není vhodný čas a musí přijít jindy, nemusím pro něj být vhodnou terapeutkou a potřebuje vyhledat někoho jiného apod.
Během samotného léčení je klient pasivní, pracuje jen šaman, klient leží vedle šamana, jen je potřeba, aby se navzájem dotýkali několika body (rameno, kotník). Klientova aktivita je až následná, většinou (respektive téměř vždy) bývají výstupem i úkoly, které šamanovi pro klienta předají duchové. Jsou pak nezbytnou součástí léčby. Někdy se úkoly mohou zdát na první pohled i nesmyslné, ale mívají v sobě hlubokou moudrost, která se časem ukáže.
Je třeba vyhnout se už den před léčením alkoholu a jiným návykovým látkám a po léčení je vhodný klidový režim na doznění. Dopřát si čas jen se sebou na integraci prožitého.
Návrat ztracené části duše
Zatímco představa, že máme někde něco navíc (ať už hmotného či ne), co je potřeba odstranit, je srozumitelná, představa chybějící části duše je pro většinu lidí jaksi neuchopitelná. Zvláště v naší společnosti, ve které byla spiritualita dlouhé roky považována za přežitou.
Ztráta duše je spirituální chorobou, která způsobuje nemoci emoční i fyzické. Pokud někam/někomu odevzdáme svou sílu v podobě části duše, chybí nám a často se stává, že onemocníme.
Na nemoci těla máme lékaře, na nemoci psychologa, ale o duši, když onemocní, se v naší moderní společnosti nemá kdo postarat.
Nejčastěji ke ztrátě části duše dochází, když prožijeme nějaké trauma a ta potkávají v životě každého. V tom okamžiku se od nás odděluje část naší duše, aby přežila, aby unikla plnému dopadu bolesti. Je to vždy individuální, to, co jeden člověk prožívá jako traumatizující, může být pro jiného banalita.
Příznaky ztráty duše:
- pocit, že nejsme "přítomní ve svém těle"
- pocity apatie, otupělosti, prázdnoty
- chronická deprese
- problémy s imunitním systémem, častá nemocnost
- chronické nemoci v dětství
- mezery ve vzpomínkách po pátém roce života
- víme, že jsme trauma prožili, ale vzpomínky jsme vytěsnili
- závislosti všeho druhu
- potřeba přehlušovat vnitřní prázdnotu vnějšími věcmi
- pocit, že jsem zamrzl na místě po rozvodu nebo smrti blízkého
Na tyto problémy bývá často krátká i psychoterapie. Znám dost lidí, kteří na ni dochází roky (i desetiletí), berou antidepresiva, ale jak sami říkají, nijak daleko se neposunuli. Jsou schopní fungovat, ale mají pocit, že jen přežívají. Dle zkušeností psychoterapeutky a šamanky Sandry Ingerman, totiž psychoterapie funguje jen na ty naše části, které "jsou doma".
Po navrácení duše je potřeba se s ní naučit v tomto světě, v tomto těle, žít. Mnoho lidí se cítí hned lépe, celistvěji, ale u někoho se mohou na čas objevit pocity smutku, zlosti apod. nebo zvýraznit dosavadní potíže. Je to proto, že vychází na povrch něco dosud hluboce ukrytého, popřeného, něco, s čím je čas se rozloučit. O čem jsme sice nevěděli, ale o to víc nás to ze skrytu ovlivňovalo. Navrácená část duše si s sebou při ztrátě odnesla bolest z toho, proč odešla a teď se to s ní vrátilo. Ale abychom se dostali ke světlu, musíme projít temnotou. Samotné navrácení duše je jen počátek, zažehnutí jiskry, začátek uzdravování a je potřeba být k sobě laskaví a dopřát si čas, aby se život nově, lépe poskládal.
Při této spirituální práci je dobré to, že nemůže dojít k návratu něčeho, co by člověk neunesl, vrátí se jen to, čeho je čas. Je možné po návratu duše, pokud by toho na nás bylo moc, požádat při meditaci, modlitbě apod., ať vše přichází v té míře, kterou unesete.
Zde reflexe klienta, který dlouhé roky dochází na psychoterapii, cca měsíc po návratu části duše: "Cítím se dobře, ledy pukají, hýbou se - méně lpím na některých věcech, detailech, mám větší nadhled, nechytám se každého problému. Je to znatelné, je to vidět."
Rituál Návratu ztracené části duše je vhodný rovněž po operaci, při které dojde k odstranění části těla (žlučník, mandle, apendix). V tomto případě se vrací část duše, která byla přítomna v daném orgánu a často teprve po jejím návratu dojde k úplnému uzdravení na všech rovinách.
Jaký typ léčení zvolit?
Pokud jste si vědomi nějakého traumatu, od kterého se necítíte dobře nebo cítíte nějaký z uvedených příznaků, můžete zvolit Návrat ztracené duše.
Při komplexním šamanském léčení rozhodují o provedení duchové - může jít jen o extrakční léčbu nebo návrat duše, o obojí, o přivedení a seznámení se silovým zvířetem.
V obou případech je pravděpodobné, že dostanete nějaké úkoly (nebývají nijak složité, ale mohou být pro vás konkrétně nepříjemné, také jsem to zažila). Někdy přijdou již při diagnostické části, pokud je v této fázi odmítnete, léčení tím končí. Pokud je odsouhlasíte a nebudete dělat, může to Vaše problémy i zhoršit.
Má vlastní zkušenost
Šamanské léčení jsem zažila na sobě 2x
Poprvé v rámci výuky, šlo o bolavé předloktí, které jsem se více než rok marně snažila vyléčit homeopatiky, masážemi, cvičením. Po asi 3 týdnech provádění zadaného úkolu jsem pozorovala zlepšení a po další krátké době potíže zcela vymizely a už se neobjevily. Úkol byl až tristně jednoduchý - masírovat si bolavé předloktí a opačné rameno teplou mokrou žínkou, což mi přišlo, že se příliš nelišilo od všemožných masáží, které jsem zkoušela - nicméně při jeho provádění mi přišlo pár vhledů na příčinu problému. Jestli tam byl kořen nebo ne, dodnes nevím, a nepřijde mi to podstatné. Na jejich základě jsem se zaměřila na určité neprospěšné vzorce jednání a daří se mi s nimi pracovat.
O co šlo podruhé si nechám pro sebe, je to příliš osobní a navíc stále v procesu. Ale již během několika dnů po léčení jsem si uvědomila, že odezněl jeden zdravotní problém, který se sice neléčil, ale na energetické rovině je spojen s tím, co bylo léčeno :).
Napsali o šamanismu
- Co je a není šamanismus popisuje výstižně můj učitel Ivo Musil:
Více je možno si přečíst zde:
- O tom, jak vnímali svět naši předkové a jak je mimo naší moderní společnost stále vnímán, píše Jörg Wichmann v knize Homeopatie, alchymie a šamanismus:
"Všechny národy žily odjakživa ve smysluplně uspořádaném světě, ve kterém mají všechny bytosti a věci své místo a svůj smysl. Všechno je vzájemně propojeno, příbuzné a ve vzájemném vztahu. Všechno je živé a má duši, od kamenů až k bohům. Různé vrstvy bytí byly prožívány jako prostupné, duševní není přísně oddělena od tělesné. Všechno se řídí neměnnými zákony, které uspořádávají náš kosmos a činí jej smysluplným světem. Zákony tohoto kosmu jsou ostatně jiné než ty, které dnes označujeme jako přírodní zákony a které nám mohou přesně vysvětlit fungování různých hmotných jednot.
Náš obvyklý způsob myšlení, podle něhož přírodní vědy poskytují "objektivní nebo skutečný náhled na svět", je nesprávný. Každý úhel pohledu a výklad našeho vnímání světa může být vždy jen jedním možným z mnoha. Každý výklad světa vychází (většinou nevědomky) z určitých neprokazatelných předpokladů, které ho odlišují od ostatních světových názorů a vedou k jinému náhledu na svět. Mechanistické přírodní vědy popisují svým způsobem určitý pohled na svět, stejně jako jiné světové názory popisují pohled jiný. Každý z nich klade hranice světa a uskutečnitelného na jiné místo, pro každý světový názor jsou samozřejmé nebo nemožné jiné procesy. Každý má jiné představy o čase a prostoru, subjektivním či objektivním, duchu a hmotě, stejně jako o jiných hodnotách, vycházejících z tohoto základu.
Pro nás, kteří jsme vyrostli v myšlenkových zvyklostech racionalismu a scientismu, je většinou těžké si představit, že ten světový názor, který se nám zdá samozřejmý a objektivní, je jen prchavým módním jevem ve světových dějinách. Protože moderní náhled na svět nemá jako cíl pochopit svět, nýbrž jím manipulovat, vytvořil si ve velmi krátké době neuvěřitelné mocenské nástroje (technické i sociální), aby dostal přírodu a lidi na celém světě pod svůj vliv. I když je stěží dvě stě let starý a většinou lidí chápán jen zlomkovitě, vládne na naší planetě už několik desetiletí."
- A již výše zmíněný Holger Kalweit, psycholog, terapeut, který mimo jiné zprostředkoval západní společnosti dunkelterapii - léčbu tmou. Citace je z knihy Svět šamanů a vnitřní vesmír:
Šaman, specialista na smrt, vyslanec zásvětní říše, však bude i v naší kultuře postupně uznán za jednoho z nejschopnějších průkopníků a průzkumníků vnitřního světa, jenž není než obalem dalšího světa. V medicinmanech kmenových společností máme živé představitele nejenom preindustriální, nýbrž také postindustriální psychologie, která dalekosáhle překračuje omezující hranice konvenční tradiční psychoterapie, jež v podstatě umí jen urovnávat mezilidské konflikty. Tato transpersonál-
ní psychologie" dospěje k diagnózám a formám léčení, které překonají krátkozraký přístup toliko individuálně, rodinně či společensky orientované analýzy poruch. Bude nahlížet životní konflikty v souvislostech, které spojují tento a onen svět, a z této perspektivy bude usilovat o terapeutické řešení, pro obyčejného člověka možná nezvyklé a nepochopitelné.
Naši západní psychoterapeuti již absolvovali různé etapy na cestě k čím dál věrohodnějším diagnostickým kritériím - od čistě individualistického posouzení nemoci ke zjišťování rodinných a společenských podmíněností. Překonali představu o izolovanosti individua, když zjistili, že jeho poruchy mají kořeny v širším vztahu příčiny a následku. Avšak šaman, když toto všechno zvládl, jde ještě o krok dál ? opustí úroveň materiálního a ponoří se do duchovna, do čistého vědomí.
Již od renesance vychází naše kultura čím dál méně z duše jakožto nemateriálního duchovního principu života. S nástupem ekonomického materialismu a mechanistické, vysloveně věcně orientované vědy považuje novodobá kultura také duši čím dál více za konglomerát biologických, fyziologických a sociokulturních faktorů. Neviditelná, životodárná a na těle nezávislá duše či entita vědomí začala být brzy považována toliko za primitivní, iracionální ideu zcela odtrženou od reality. Avšak představa o duši náleží již od nejstarších dob k filozofické a psychologické koncepci člověka; provázela nás po všechny věky i epochy - aby nalezla svůj hrob v západní vědě.
Edward Taylor poznamenává v knize Primitive Culture: "Úvahy o skutečné povaze duše lze nalézt všude, počínaje filozofií primitivního myslitele až po moderního profesora teologie. Její definice zůstává pořád stejná: Pohyblivá, oddělená, živá identita, nositel individuální, osobní existence.""
- A na závěr Sandra Ingerman v knize Záchrana ztracené duše:
Menu