Skrze duši ke zdraví / Úvod

 

To nejdůležitější, co ovlivňuje naše zdraví, je mysl a duše. I když budeme pečovat o tělo sebelépe, pokud naše vědomé myšlenky budou plné strachu a negativismu a hlavně - pokud tato negativní přesvědčení budeme mít uložena v podvědomí, bude jen otázkou času, kdy a kde se projeví formou nemoci. Ale platí to i naopak. Naše myšlenky mají mnohem větší léčivý potenciál než mnoho zázračných léků. Ale i pokud se soustředíme jen na myšlenky, kloužeme stále po povrchu. Skutečná příčina nemocí je v naší duši. Máme-li v sobě nějaké bolavé místo, které jsme popřeli a nechceme se jím zabývat, vytváří se zde blok volného proudění energie. Pokud nechceme tuto příčinu vidět a řešit nebo (což je častější) si ji ani neuvědomujeme, dochází k projevení se tohoto bloku na tělesné úrovni.

 

Zdraví a duše

 

Pokud onemocníme, máme dvě cesty. Jedna, ta pohodlnější, vede přes hledání vnějších příčin, obcházení lékařů či terapeutů, od kterých očekáváme uzdravení. Je to nakonec pochopitelné – nikdo nás neučil, že za své zdraví jsme zodpovědní jen my sami. Pokud onemocníme, půjdeme k lékaři a ten nás „opraví“. V dnešní době má medicína mnoho prostředků, jak symptomy těchto nemocí odstranit a vytvořit iluzi zdraví – i když často za cenu dlouhodobého či celoživotního užívání léků. Jenže příčina zůstává – a tak se po čase objeví onemocnění jiné – a léků, které je potřeba užívat, neustále přibývá…  Smutné je, že se to týká ve stále větší míře i dětí. Ale dnes máme i jiné možnosti – můžeme se obrátit nejen na lékaře, ale i na léčitele, terapeuty alternativní medicíny, nechat si pomoci zázračnými přístroji pracujícími na principu biorezonance apod. – ale pořád je zde společný jmenovatel. Necháváme se léčit někým jiným, od koho očekáváme uzdravení. Ale protože se stále neřeší příčina, často přebíháme od jednoho k druhému a máme pocit, že nic nefunguje. A přitom děláme, co můžeme… Nebo jsme sice „zdraví“, ale za cenu neustálého pravidelného docházení na různé terapie a závislosti na někom jiném.

Druhá cesta je těžší. Je to cesta psychosomatiky, cesta k sobě samému, nalezení skutečné příčiny nemoci. Pokud ji nalezneme, dějí se zázraky – jako mávnutím kouzelného proutku mizí chronické nemoci či psychické potíže, dle moderní medicíny často neléčitelné. Proč je tato cesta těžší? Je nutné vyřešit to, co jsme kdysi řešit nechtěli, zbavit se nánosů, které jsme za život nasbírali. Odpustit nebo naopak požádat o odpuštění, přiznat si, že jsme někde někdy sešli z naší správné životní cesty a vydali se do slepé uličky. Těžší je to i proto, že spousta toho je uložena a nepřístupná v našem podvědomí a my vlastně ani nevíme, odkud se naše potíže berou. Kromě změny myšlení a nahlížení na život je většinou nutné uzdravit i vztahy s okolím, právě v těch bývá často příčina nemocí. Někdo dokáže jít po této cestě sám, ale většina z nás i zde potřebuje terapeuta/průvodce – ale ten zde už není tím, kdo je aktivní, kdo vede a určuje směr, slouží jen jako zrcadlo a opora na této cestě do okamžiku, kdy už ho není potřeba.

Uvedu dva případy pro ilustraci. První je z mé bývalé dětské ordinace, druhý z ordinace celostní.

  • Byly to dvě holčičky s extrémně úzkostlivou maminkou. Obě často kašlaly, na pohotovosti několikrát dostaly antibiotika. Protože se kašle stále vracely, byly vyšetřeny na ORL, kde bylo doporučeno a také provedeno odstranění nosní mandle. Bez efektu, kašle se vracely stále znovu. Opakovaně jsem se snažila matku přesvědčit, že by bylo potřeba zaměřit se na hledání příčiny v rodině, ale marně. Místo toho si vyžádala doporučení na alergologii. Tam bylo diagnostikováno astma a lege artis začaly užívat několik léků. Kašle ustaly (moderní léky jsou mocné), matka byla spokojená – ovšem jen do doby, než se jedna z holčiček začala počůrávat a druhá koktat… Ono žít s někým, kdo má permanentní strach ze všeho, co by se mohlo stát, vytváří neskutečný tlak – a ten se nějak ventilovat musí. Takže jsou víceméně bez potíží, ale berou léky a chodí kromě alergologie ještě na urologii a logopedii. Pokud by matka začala pracovat na svém strachu, měly by šanci se všech potíží i léků zbavit. Takto jsou sledovány a léčeny a přebírají tento model i pro svůj budoucí život. Ale mají šanci – mnoho dětí se uzdraví v pubertě, kdy se dokážou vymanit z rodinných vzorců.


  • Rovněž často nemocný chlapec, v té době pětiletý, prodělal během půlroku 5x angínu vždy léčenou antibiotiky. Po páté angíně s ním matka přišla na homeopatickou konzultaci. Byla podobná mamince z prvního příběhu – také úzkostlivá, nadměrně ochranitelská. Původně věčně nespokojená, nervózní, vinící za špatný zdravotní stav jeho pediatričku a další lékaře (na ORL, pohotovosti apod.), kteří „cpou“ syna antibiotiky. Zprvu telefonovala nebo mailovala s nějakým problémem každý týden, někdy i několikrát … Nicméně vytrvala a po několika konzultacích začala velice pozvolna měnit svůj pohled na nemoci svých dětí, přestala je vnímat jako ohrožení, ale jako signál, že se něco děje, zbavila se i nadměrného strachu o děti a poskytla jim větší prostor. Díky tomu (a za podpory homeopatické léčby) nemocí ubývalo. Angína se zopakovala už jen jednou, asi po roce od začátku léčby.  Matka sama pochopila příčinu – poprvé si (přes protesty syna) dovolili s manželem odjet sami na týden do zahraničí a děti nechali u babičky. Její proměna byla skoro neuvěřitelná, na závěr naší spolupráce byla vyrovnaná, vědoma si toho, že za zdravotní stav svůj i svých dětí zodpovídá hlavně ona sama. Odměnou mi bylo sdělení, že už mě nepotřebuje, že si poradí sama.


Je důležité si uvědomit, že nejde o to hledat vinu. Cílem je zjistit, proč se nemoc objevila, co je za ní ukryté, najít její poselství. Přijmout ji jako upozornění, že někde se stala chyba. A ta se mohla stát už někdy hodně dávno, ale právě teď dozrál čas na její nápravu. Nebo nás má jen dovést hlouběji k pochopení života, k tomu co má a co nemá v životě smysl.

Také je důležité přijmout, že ne vždy je možné úplně vyléčit fyzickou nemoc. Vždy je ale možné uzdravit svůj život – ve vztahu k sobě i k ostatním.

U dospělého je třeba, aby se na konzultaci objednal každý sám a byl si jistý, že je to cesta, kterou chce jít. Nemám opakovaně dobré zkušenosti s tím, když někdo objednává někoho jiného (partnera, rodiče apod.). Při tomto způsobuléčby je nutné být v přístupu ke své nemoci a zdraví aktivní a ne se do terapie nechat dotlačit.