O ZTRÁTĚ
před dvěma lety. Nesouvisí jen s Dušičkami, často ho ve své praxi doporučuji těm, kteří po někom truchlí.Dušičky by neměly být jen nebo převážně o tom, že navštívíme hroby a vyzdobíme je. Mnohem víc by měly být časem vzpomínání na zemřelé a jakousi inventurou toho, jak na tom s nimi jsme. Zda na ně rádi vzpomínáme, připomínáme si to hezké, ale třeba i to náročné, co jsme s nimi prožili, ale jsme s jejich smrtí smířeni. Nebo zda jsme neuvízli v čase jejich odchodu, kdy hýčkáním si bolestivých vzpomínek a pocitu nespravedlnosti, kterého se na nás dopustil jejich smrtí osud, nemarníme vzácný čas, který nám byl v tomto životě dán.
Ztrátu blízkých prožívá každý jinak, někdo se přes ni přenese relativně snadno, jiný se s ní nedokáže smířit ani za mnoho let. Souvisí to i s postojem k naší vlastní smrtelnosti – když nám někdo zemře, tak nejenže to zatraceně bolí, ale zároveň (aniž bychom si to často uvědomovali) je to i připomenutí toho, že ani my tu nejsme navěky. Pracovala jsem s několika lidmi, jimž úmrtí někoho i celkem vzdáleného spustilo různé těžké stavy – ať už panické ataky nebo fyzická onemocnění. Velká část z nás není se svou smrtelností vyrovnána, i tom už jsem psala zde
a ještě se k tomuto tématu výhledově vrátím.Pokud truchlení trvá nepřiměřeně dlouho (ovšem co je přiměřené?), je čas vyhledat pomoc. Kvůli sobě, abychom mohli zbývající čas prožít plně, i kvůli tomu blízkému, jehož duši nedovolujeme odejít, stále ji k sobě poutáme. Ti, co se zabývají odváděním duší, by mohli vyprávět, jak tady naše zemřelé někdy vězníme.
Vybavil se mi jeden dávný případ. Obrátil se na mě šedesátník trpící depresí, který měl zájem o hypnózu. Potíže přičítal práci, jen letmo zmínil úmrtí ženy před skoro deseti lety, po které se celkem záhy znovu oženil, leč toto další manželství rozhodně nebylo šťastné. Sám uvedl, že to byl zřejmě únik, že nechtěl být sám, ale že byl přesvědčený, že smrt ženy má vyřešenou. Nebylo tomu tak. Při hypnóze jsme došli k její nečekané smrti, šok z ní jsme ošetřili. On se s ní konečně rozloučil a nechal ji odejít. Po probrání z hypnózy jsem měla pocit, že mám před sebou úplně jiného člověka, vypadal, jako kdyby se zbavil těžkého břemena – no ale vždyť se ho vlastně zbavil :). Viděli jsme se pak ještě za nějakou dobu a to bych ho ani nepoznala, jaká z něj šla zářivá energie. Při prvním setkání působil poněkud neživě.
Nemusí to být jen lidé, které nedokážeme pustit. Znám několik lidí, které na dlouhé roky poznamenala smrt jejich domácího mazlíčka, se kterou se nedokázali vyrovnat. Některým z nich pak jejich další zvířátka odcházela nečekaně předčasně – jako kdyby se jim dostávalo dalších a dalších lekcí, jak se naučit se vyrovnávat se ztrátou.
Když už jsme u zvířat – občas se setkávám s tím, že pokud je to možné, rodiče dětem zatají smrt milovného zvířátka. Když jsou to třeba kočky, řeknou, že se toulají a že se určitě vrátí a doufají, že se dítě časem přestane ptát a smíří se s tím, že se kočička nevrátila. Setkala jsem se i s tím, že místo mrtvého křečka koupili jiného, kterého vydávali za toho původního, aby dítě nebylo smutné.
Ale kdy jindy se má dítě naučit, že smrt k životu patří?
Není to lepší u těchto menších ztrát, než aby prvním setkáním se smrtí bylo třeba úmrtí dědečka či babičky?
Není to o tom, že rodiče ani tak nešetří děti, ale sebe, protože nedokáží unést jejich zármutek? Jejich slzy, které nejdou potlačit dobrotami, hračkami, zážitky apod., jak to tak často dělají u menších bolestí? Unést svou bezmoc tváří v tvář plačícím dětem?
Žádní rodiče nemohou zajistit, aby jejich děti byly vždy šťastné a nezažili nic bolestného. Ale měli by být schopni být v těžkých chvílích dětem oporou a pomoci jim tuto zkušenost prožít a zvládnout.
Bolest ze ztráty je daní za lásku.
Je potřeba plně žít naše vztahy, dokud tady naše blízké máme, abychom si pak promarněný čas jednou nevyčítali.
Přeji vám laskavý čas vzpomínání a (vy)léčení všech neuzavřených odchodů v této době, kdy hranice mezi naším světem a světem mrtvých je ztenčená.
Helena