Začal listopad, zítra jsou Dušičky, doba, kdy více než kdy jindy vzpomínáme na ty, kteří odešli. Hranice mezi naším světem a světem mrtvých je v těchto dnech ztenčená a můžeme s nimi (nebo oni s námi) snadněji vstupovat do kontaktu, ať už záměrně nebo třeba v podobě snu, ve kterém k nám promlouvají. Se smrtí některých jsme vyrovnaní, dokážeme na ně vzpomínat bez smutku, s vděčností za společný čas, který nám byl dán. Někoho však stále bolestně postrádáme, zvláště pokud jsme se s ním nemohli rozloučit nebo mezi námi zůstalo něco nedořešeného. Pokud je bolest k neunesení, mohou nám pomoci homeopatika, Bachovy esence, psychoterapie nebo třeba různé rituály.

Občas pracuji s lidmi, kteří se nedokáží se smrtí někoho ze svých blízkých vyrovnat, ač od ní uplynuly už dlouhé roky (u některých i desetiletí!). Někteří ztratili radost ze života, žijí vzpomínkami a zatrpkli. U jiných se smutek somatizuje a trpí různými nemocemi, počátek kterých se datuje právě do doby, kdy je jejich blízký opustil. Léčila jsem například starší ženu s dvacet let trvající rýmou, při rozhovoru jsme došly k tomu, že začala v době, kdy tragicky zemřel její bratr. Byla přesvědčena, že se s jeho smrtí vyrovnala, ale její tělo říkalo něco jiného. Po několika týdnech léčby homeopatikem, které jí odpovídalo konstitučně a zároveň patří mezi nejdůležitější při léčbě smutku, rýma vymizela a už se nevrátila. Ti, kteří znají homeopatii jistě vybrané homeopatikum správně určí. Je jím Natrium muriaticum, homeopatikum, které vrací radost ze života. Ale o homeopatikách dnes psát nechci, to bylo jen na okraj.
 
Dnes se chci podělit o rituál, se kterým jsem se seznámila během svého šamanského výcviku. Jedná se o Rituál dvou talířků, který nám umožní se rozloučit se zemřelým. Můžeme ho udělat pro každého svého mrtvého i mnoho let po jeho smrti, a to nejen člověka, ale i pro zvíře. Předala jsem ho už mnoha lidem, kterým přinesl do duše klid.
 
Na tento rituál je dobré si vyhradit dva dny. První den bychom měli být sami, ale můžeme někomu říct o svém úmyslu a požádat ho o vzdálenou podporu. Druhý den necháme zážitky doznít, neděláme nic zásadního, můžeme být ve společnosti nám milých lidí.

První dopoledne intenzivně na mrtvého myslíme, při tom uvaříme dvě porce jeho oblíbeného jídla, zabalíme ho, vezmeme i talíře a příbory, a v poledne s ním jdeme do přírody na jeho oblíbené místo. Prostřeme „stůl“ pro oba a nahlas ho 3x zavoláme.
 
..., OBĚD !!!

Chvíli počkáme a pak „společně“ v tichu pojíme. Po jídle s ním můžeme probrat vše, co zůstalo nedořešeno, říct mu vše, co jsme nestihli nebo nedokázali za jeho života. Na závěr mu poděkujeme, „obejmeme“ a slovně vyjádříme lásku. Poté ho pošleme tam, kam má jít – na druhou stranu. Pokud se mu to dosud nepovedlo, pomůže mu to k přechodu domů. Jeho porci necháme skrytě někde v přírodě. Večer už nic neděláme, odpočíváme, můžeme si zapsat poznámky.
 
Tento rituál děláme nejdříve 14 dnů od smrti dotyčného. Pokud máme potřebu se takto rozloučit s více lidmi, provedeme ho pro každého zvlášť. Nespěcháme na to, dopřejeme si dost času na zažití toho předchozího.

Takto mi byl rituál předán, nicméně pro některé lidi je v této podobě nemožný. Ať z důvodů objektivních – neznají oblíbené místo mrtvého, je pro ně z různých důvodů nedostupné nebo třeba v době, kdy cítí potřebu ho provést, panuje venku zima. Mohou to být i důvody subjektivní – například mají obavy, že budou při rituálu vyrušeni a necítili by se při něm bezpečně (však si představte, že jdete lesem a narazíte na podivína, který má před sebou dva talíře a mluví sám se sebou) nebo mají přímo obavy být sami v lese i ve dne (takových lidí není málo, také jsem mezi ně kdysi patřila). Proto se dá s respektem k původní podobě trochu poupravit na míru našim podmínkám. Uvědomme si, že hlavní je záměr, ne přesné provedení
.
Můžete tedy například zvolit své oblíbené místo, jako jsem to udělala já, když jsem tento rituál dělala pro svého tátu, protože jeho oblíbené místo prostě neznám, vzhledem k tomu, že v době, kdy zemřel, mi bylo pouhých 9 let.
 
Letos jsem ho dělala podruhé, pro jiného mně blízkého člověka. A tentokrát jsem ho ani nedělala v přírodě, ale v kuchyni na naší chalupě, na místě, kde jsme spolu strávili asi nejvíc času při povídání o všem možném, při hraní mariáše, který mě naučil a kterému jsem naprosto propadla a prokarbanila s ním a jeho kamarádem spoustu nocí, a někdy i při společném vaření, což byl adrenalinový zážitek pro oba (pro znalce homeopatie – byl SULFUR! Sulfur v kuchyni je prostě katastrofa). Nemyslím, že bych ho na jakémkoliv místě v přírodě cítila a uctila víc. A porušila jsem původní podobu rituálu ještě v tom, že jsem ho dělala zároveň pro něj a pro (původně jeho a po jeho smrti naši) fenku Barču, která nás opustila letos při Slunovratu. Cítila jsem je tam oba a bylo to tak v pořádku, patřili k sobě a teď už jsou po sedmi letech zase spolu.

Přeji všem, kteří se cítí zahlceni bolestí ze ztráty, aby došli smíření a klidu, ať už jakoukoli cestou. Pokud někomu z vás tento rituál pomůže, nesdílela jsem ho nadarmo.

Helena