O vyměřeném čase
„Na našich odděleních bojujeme o životy lidí, kteří by, nebýt koronavirové infekce, měli před sebou dalších 10 až 20 let kvalitního života. Jsou to padesátníci, šedesátníci, aktivní sedmdesátnici, kteří mají pouze nadváhu, nebo vysoký tlak či lehkou cukrovku“.
Kritizují v něm otevřený dopis dr. Šmuclera, dr. Pirka a dalších, kteří se podle nich vyjadřují k něčemu, k čemu nejsou kompetentní. Nemůžu si pomoci, ale sami se tímto výrokem pouštějí na půdu, o které nevědí nic. Kdo dokáže říct, kolik komu zbývá roků? Bůh? Jasnovidec? I kdyby tuto schopnost někdo měl, řekla bych, že lékaři mezi ně nepatří... Jistě, mohou vycházet ze statistik a předpokladů, ale to je jen dohad. Každý z nás určitě zná někoho, kdo umřel mladý statistice navzdory nebo žil mnohem déle, než mu lékaři na základě jeho onemocnění předpověděli.
Setkala jsem se se smrtí záhy, v 6 letech mi umřela babička a v 9 letech náhle a nečekaně táta. Bylo mu čerstvých čtyřicet a dle předpokladů měl mít před sebou spoustu let kvalitního života. Neměl... Ve svém pediatrickém období jsem zažila v nemocnici smrt několika dětí a na obvodě několika mladých rodičů – nečekaně, bez varování, ač se zdáli být zdraví... Nikdo na světě neví, kolik času mu tady ještě zbývá. Proto na mě výše uvedené prohlášení působí manipulativně a podpásově, jako bych mezi řádky četla: „Hleďte, jak kvůli těm, kteří nebezpečí podceňují, umřel někdo zbytečně, někdo, kdo tu ještě mohl být“. Chybí mi v něm pokora k tomu, co nevíme, co nás přesahuje.
Ono vlastně vůbec nejde o koronavirus, ale o strach. O nesmíření se s nejistotou. Rádi bychom věděli, že když budeme hodní kluci a holky, tak budeme v bezpečí. Že když budeme dodržovat předpisy, budeme chráněni a smrt se nám a našim blízkým vyhne obloukem. Mnozí by rádi žili v iluzi, že se před nemocemi a naší smrtelností, nyní reprezentované koronavirem, mohou zavřít doma a počkat, až virus ze světa vymizí (ale proč by měl?). Představa je to sice lákavá, ale v životě to tak nechodí.
V naší západní společnosti jsme smrtelnost vytěsnili někam na okraj, děláme, že se nás netýká, že když na ni nebudeme myslet, tak je někde daleko. Chováme se jako děti, které si myslí, že když zavřou oči, tak nebezpečí zmizí nebo samy přestanou být vidět. Ale možná právě v této době nastal čas se tomuto strachu podívat do očí (do tváře ne, měl by mít roušku).
Odvolám se na autoritu, která zasvětila život práci s terminálně nemocnými dětmi i dospělými. Jde o Elisabeth Kübler-Ross, švýcarskou psychiatričku, spoluzakladatelku hospicového hnutí, ženu, která definovala pět stádií reakce na ztrátu. Neznám mnoho lidí, kteří by její knihy četli, proto se zde podělím o její myšlenky z úžasné knihy „Lekce života“:
„Přemítáme-li o životě a smrti jiných lidí, často říkáme, že někdo zemřel předčasně. Máme dojem, jakoby jejich život byl nekompletní, nedokončený, ale k úplnému a dovršenému životu jsou opravdu nutné jenom dvě věci: narození a smrt. My ovšem jen málokdy považujeme život za naplněný, pokud se dotyčný člověk nedožil aspoň pětadevadesátky a nevedlo se mu skvěle. Ve všech ostatních případech tvrdíme, že smrt přišla příliš brzy. Beethoven zemřel v „pouhých“ sedmapadesáti, přesto dokázal něco zcela mimořádného. Když přišla o život Johanka z Arku, nebylo jí ještě ani dvacet. Přesto je dodnes připomínána a ctěna. Byl život některého z nich neúplný a nedokončený? Tato otázka nás znovu vrací ke konceptu života svázaného s náramkovými hodinkami, života, v němž se vše posuzuje a měří prostřednictvím umělého času. My ale nevíme, jakými lekcemi mají ostatní lidé během svého života projít, nevíme, kým se měli stát nebo kolik času jim bylo vyměřeno. A jakkoliv nám taková představa může připadat zvláštní, pravdou je, že nikdy nemůžeme umřít předčasně. Když umíráme, JE náš čas“.
Velký důraz ve svých knihách klade na to, abychom včas za života svého i svých blízkých odvalili balvany, které naše vztahy zatěžují. Až je jednou ztratíme (nebo oni nás), bude nám či jim smutno, ale nebudou tam žádné výčitky, co všechno jsme si nestihli říct či udělat.
Co kdybychom využili tento emocemi nabitý čas k zastavení se, zamyšlení se nad tím, kam v životě směřujeme, nad našimi vztahy? Nad tím, proč tu ještě chceme být dalších 10, 20, 50 či více let? Co přinášíme světu? Co by bylo dobré právě teď udělat, na co už třeba nemusí být čas? Odvalili balvany, které nás vzdalují od našich blízkých?
Samozřejmě chápu, že pro mnoho lidí je život pouze biologický jev, bez duchovního přesahu, ostatně také jsem mezi ně kdysi dávno patřila. Vím, že pro většinu lidí je smrt tabu, ale přece jen mě překvapily na FB komentáře několika lidí, které znám. Myslela jsem si o nich (protože tak vždy vystupovali), že život vnímají v celé jeho celistvosti, že ho vyrovnaně přijímají a žijí se vším, co přináší. V těch komentářích je leckdy tolik strachu, zloby, hledání a pranýřování viníků, že jsem tomu ani nemohla uvěřit.
Proto jsem schopna chápat nastolená opatření, která vychází právě z tohoto postoje, postoje který diktuje strach - když ošéfuju vše, co můžu, mám šanci mít vše pod kontrolou. Sice to tak nebývá, všichni to víme, asi každého už život poučil, že jedinou jistotou v něm je nejistota. Za sebe jsem vděčná, že jsem se naučila vnímat a milovat život v celé jeho šíři – s jeho radostmi i ztrátami. Řekla bych, že tátova časná smrt na tom má zásadní podíl. Trvalo dlouhé roky než jsem se s ní dokázala smířit, ale nyní, po skoro čtyřiceti letech, vím, že mi dala mnohem víc, než vzala.
Co kdybychom současnou situaci uchopili jako obrovskou šanci?
Pokud se bojíme o sebe, může to být výzva, abychom se začali lépe starat o tělo i duši. Zamyslet se nad tím, jak žijeme, co můžeme změnit, aby tělo bylo zdravé a abychom měli dobrou imunitu. Co jíme, jak se hýbeme, jak trávíme čas. Zda umíme odpočívat, nacházet v každém dni něco hezkého, odpouštět skutečné či domnělé křivdy, radovat se i plakat, když je to potřeba...
Bojíme-li se o blízké, je potřeba si uvědomit, že není v našich silách je ochránit. Bylo by to krásné, kdyby to šlo, ale není to v naší moci. Jediné, co můžeme, je pečovat o vztah s nimi, dokud tady všichni jsme.
Blíží se Dušičky – kdy většina lidí vzpomíná na ty, kteří odešli a navštěvuje jejich hroby. Využijme tohoto času i k uvědomění si křehkosti života a dělejme, co je v našich silách, i pro ty živé.