Cesta plná překvapení

 

Dokud nebyla dcera v deseti měsících hospitalizována v nemocnici, neměla jsem ponětí o homeopatii, neřešila očkování, ani svoji vlastní zodpovědnost za nemocné dítě. Byla jsem nastavená asi jako většina maminek mého věku a jela si v tom, co jsem znala ze svého dětství. Pak se ve mně ale něco pohnulo a já ještě během pobytu v nemocnici začala hledat. Cítila jsem, že někde je jiná cesta, a tak jsme se s dětmi na doporučení kamarádky ocitli před sedmi lety v ordinaci MUDr. Heleny Bartůškové. Tehdy pediatričky s homeopatickou praxí. Dodnes jsem za tento krok stranou vděčná.

Foto: Míša Šimková

 

Jako děti máme různé představy, co bychom chtěli v životě dělat. Kdy jste Vy přišla na to, že se chcete stát doktorkou?

 

Studovat medicínu jsem se rozhodla už jako malá. Bydleli jsme na Smíchově do mých sedmi let, tehdy se stavěla dětská část nemocnice Motol a já jsem si řekla, že budu léčit dětičky. Pak mi v devíti letech vinou lékařů zemřel otec, přišlo tedy hodně složité období, kdy už jsem být doktorkou nechtěla, ale nakonec jsem na medicínu šla.

 

Takže pediatrie byla jasnou volbou od samého začátku.

 

Ne tak úplně. Na škole jsem váhala mezi psychiatrií a pediatrií a nakonec se rozhodla pro dětské lékařství. Ze začátku jsem byla nadšenou doktorkou, dokud jsem byla na klinice, bavilo mě to a všechno se zdálo být v pořádku. Pak se mi ale narodily děti (jednovaječná dvojčata, pozn. redakce) a zůstala jsem s nimi doma. Jenže asi v roce onemocněly. Nejdříve se objevil ekzém, pak astma a přestože jako čtyřletí brali kluci několik léků denně, jejich stav se pořád horšil. Pak mi máma donesla kontakt na jednu paní doktorku, která dělá homeopatii. Do té doby jsem byla nedotčená, homeopatii jsem neznala, psychosomatika se mě dotýkala velmi povrchově. Ve škole jsem se s ní setkala jen minimálně.

A tam došlo k zlomu?

 

Nějak se to spojilo. Ještě než jsme s kluky k homeopatce došli, koketovala jsem delší dobu s myšlenkou, že si udělám psychoterapeutický výcvik. Na homeopatické konzultaci mi paní doktorka nabídla homeopatický kurz, který za pár dní začínal. Tak jsem šla.

Jak jste jako vystudovaná doktorka tyto nové informace zpracovávala?

 

Na své první přednášce jsem si myslela, že školitel je cvok :-). A vidíte, už to bude třináct let, co jsem homeopatii propadla. Dlouho jsem ji brala spíše  alopaticky, ono to na obvodu moc jinak nešlo, místo chemických léků  jsem  dávala dětem homeopatika a jen postupně začínala s komplexní homeopatickou léčbou. Pak se mi ale v roce 2008 dostal do ruky Sinelnikov- Dohoda s nemocí, což byla moje první psychosomatická knížka o tom, že nemoci jsou způsobené něčím jiným. Dávalo mi to smysl, přestože tohle nás na medicíně neučili a vyrostli jsme v tom, že na nemoci jsou doktoři a prášky. A to byl začátek mého úplně jiného nahlížení na zdraví a nemoc.

Kluky se Vám podařilo vyléčit, přesto jste po tom, co začali chodit do školy, vrátila do běžné praxe. Jak jste se cítila?

 

Už v té době jsem přemýšlela, jestli jít na obvod nebo se začít věnovat celostní medicíně, ale neměla jsem na to tehdy odvahu. Nakonec jsem ráda za zkušenosti, které mi praxe na obvodě  dala. Ty jsou k nezaplacení. Brzo jsem se tam ale začala trápit, začalo mi čím dál víc vadit, že musím ve své ordinaci léčit děti tak, jak nechci, protože rodiče dětí to tak chtějí. Chtěla jsem vydržet do maturity kluků, studují na soukromé škole a platby od pojišťoven byly jistota, a pak skončit. Takhle hezky jsem si to tedy naplánovala, ale nakonec to bylo úplně jinak.
 

Jaký byl tedy ten poslední impulz opustit stojaté vody finanční jistoty?

 

Rok 2013 jsem vnímala jako pracovně těžký, takže jsem se ze dne na den "k velké radosti rodiny" rozhodla ordinaci prodat. Jeden den jsem ještě manželovi říkala, že bych moc ráda dělala jen homeopatii, ale že to nejde, že bych se určitě neuživila. Další den jsme byli na kolech, jeli ve vedru do prudkého kopce, já byla se silami na dně, někam jsem se napojila a řekla si, že na to kašlu. Poslední kapkou byla asi věta "Nemá cenu motivovat nemotivované" v knize Ivo Tomana, kterou jsem večer předtím četla a došlo mi, že to přesně dělám ve své ordinaci. Večer jsem mužovi oznámila, že pro něho mám dobrou zprávu, výborný nápad.

Pak už to šlo ráz naráz?

 

To ani ne. Sepsala jsem si tehdy svou vizi, že od ledna 2016 už v ordinaci nebudu a začala za sebe hledat náhradu. Trvalo to ale dlouho, protože jsem zjistila, že nejsou pediatři. Nakonec jsem musela oslovit firmu, přestože mi to bylo proti srsti, ale už jsem cítila, že takhle dál nevydržím. Zájem o odkoupení ordinace měli, ale pod podmínkou, že pro ně musím ještě dva roky pracovat jako zaměstnanec, což vycházelo do ledna 2017. Za dva měsíce mi volali, že mají paní doktorku a potřebují pro ni ordinaci, takže jsem skončila ještě o čtyři měsíce dřív, než jsem si původně ve své vizi plánovala.

Co přesně jste měla pocit, že nevydržíte?

Nejtěžší na mé praxi byla komunikace s rodiči, kteří viděli nemoci tak, jak jsem je vnímala dřív já. Neodsuzovala jsem je, chápala, protože jsem v tomhle taky vyrostla a dlouho žila. Jenže když jsem pochopila, že nemoci dětí jsou odrazem rodičů a místo řešení příčiny v rodině jsem musela (samozřejmě lege artis) posílat děti např. na operace nosních mandlí nebo na alergologii, kde jim medikace jen potlačí příznaky, ale nic vlastně neřeší, tak na to jsem už neměla. Nemohla jsem s čistým svědomím doporučovat postupy, které bych už u svých vlastních dětí nepoužila.

Naštěstí jste ale dala prostor i nám, kteří jsme chtěli k nemoci přistupovat jinak. To Vás naopak muselo těšit.

Ano, hodně rodičů naslouchalo, i když někteří přišli naprosto nepolíbení. Mým cílem bylo naučit rodiče převzít zodpovědnost za zdraví jejich dětí, aby se nespoléhali na pediatra, protože jsou to oni, kdo znají své děti nejlépe a dokáží většinou jejich zdravotní stav posoudit lépe než lékař - ten by jen měl být nachystán v pozadí pro vážnější situace. Pokud se toto povedlo, měla jsem pocit, že to, co dělám, má smysl. Lidem, kteří měli zájem k nám chodit, jsem svůj postoj sdělovala předem s tím, že jestli to vnímají stejně, jejich dítě zaregistruji. Po letech mi jedna paní řekla, že když můj mail četla, říkala si: Jak to ta paní doktorka myslí, že my jsme zodpovědní za dítě? Byli to pak jedni z těch, kteří tu zodpovědnost převzali.

Jak jste přistupovala k diskutovanému očkování?

Očkovat jsem ze zákona musela. Po ukončení medicíny jsem byla velký nadšenec do očkování, věřila jsem tomu, co nás učili. Moje děti mají naočkováno kde co a myslím, že to byla cesta, která je dovedla k nemoci a mě zase někam jinam, takže ničeho nelituji. Až se studiem homeopatie jsem se setkala s názorem, že by očkování nemuselo být zas tak bezpečné a skutečně, když jsem se dívala do deníčků, které jsem klukům tehdy psala a srovnala zhoršování ekzému a propuknutí astmatu s termíny očkování, byla tam jasná souvislost. Dnes si už ale myslím, že očkování bylo jen spouštěč, že jejich nemoci byly spíš o mně. Byla jsem  hodně úzkostná matka, i když jsem si myslela, jak jsem nad věcí. Tohle bych ráda vrátila, mohli jsme ty roky prožít jinak. Ale byla to zkušenost, ze které dodnes čerpám.
Pak jsem jednu dobu měla pocit, že očkování je úplně špatně. Bylo tehdy hodně těžké pracovat na obvodu a denně očkovat. Dnes už si myslím, že očkování je jen zástupný problém a řešením je střední cesta. Stejně jako nepřichází náhodně nemoci, nebývají náhodné ani komplikace po očkování - objevují se tehdy, když jsme připraveni přijmout jejich poselství a vydat se  jinou cestou. Důležité je vymanit se z role oběti a začít hledat. Když věříme, že nemoci nás jen vrací na správnou cestu, ze které jsme sešli, můžeme se jich přestat bát. A to je nesmírně osvobozující. Neočkovat své děti  může ten, kdo tomuto věří. Je pak připraven nést riziko případného onemocnění bez toho, že by obviňoval sebe či někoho jiného. Kdo ale neočkuje, protože se bojí nežádoucích účinků, tak velmi pravděpodobně v případě onemocnění dítěte důsledek svého rozhodnutí neunese.
Na příkladu hemofilů jsem viděla, že očkování funguje, podle mě není pravda, že očkování žádný význam nemá. Invazivní hemofilové infekce, které byly velkým strašákem, když jsem s pediatrií začínala, už se prakticky nevyskytují. Myslím, že máme velkou výhodu, že se tady některé nemoci  nevyskytují a že si můžeme dovolit neočkovat.

Celostní medicínou se Vám splnil sen. Léčíte stále jen děti?

Děti jsou obrazem rodičů, především ty malé do tří až čtyř let, než jdou do školky. Ve škole je pak už ovlivňují vrstevníci, v pubertě se z rodiny postupně vymaňují, a tehdy je krásně vidět, jak se často uzdravují z astmatu, ekzému, když už na ně rodina nemá tak veliký vliv. U některých dětí se potíže ale naopak v tomto období mohou objevit, to jsou úzkostné typy, které mají strach rodinu opustit.

Takže raději pracujete s dospělými?

Ano, mám tři čtvrtiny dospělých a jednu čtvrtinu dětí. Většinou poprvé přijdou rodiče s dětmi a po našem sezení jim dojde, že příště by měli přijít oni sami.  Bývají  to spíš matky, ty reagují rychleji. Problém je s muži, ti často odmítají cokoli řešit, mají vesměs úplně jiné vidění světa, jsou moc racionální. Těch osvícených je málo, ale přibývají. Pokud  neprozřou rodiče, dítě homeopaticky úplně vyléčit nejde, příznaky se mohou zlepšit, ale pokud je v rodině úzkostná matka nebo třeba cholerický otec, měli by pracovat především sami na sobě. Děti nám ukazují naše slabá místa, je to velký dar, díky kterému si můžeme vyřešit vytěsněné problémy. To může rodinu hodně zcelit.

Říká se, že děti ve školce musí získat imunitu, projít si vším, je to tedy omyl?

Ano, procházejí si nelehkým období a posilují si imunitu, ale nemoc nemusí propuknout. Nemoc je vždy záležitostí člověka a ne bacilů. Kdybychom onemocněli vším, s čím se setkáme, byli bychom nemocní nepřetržitě. Pokud nemá dítě imunodeficit, nemoc se objevuje z nepohody. Školkové nemoci často pocházejí z enormního stresu. Než nastoupí děti do školky, jsou zpravidla tři až čtyři roky s maminkou doma, a pak jsou najednou ve školce bez matky, mnohdy celý den. Který dospělý by takovou změnu ustál? Křehčí děti tohle zkrátka neustojí a utečou do nemoci.

Stres cítí děti i z maminky, která je do školky odvádí, k tomu si děti v sobě nesou stres vlastní, to jim určitě situaci neulehčuje. Jak jste to měla Vy?

Moje děti chodily do školky denně až jako předškoláci. Přestože jsem v těhotenství byla přesvědčena, že za rok se do práce vrátím, začala jsem na plný úvazek pracovat až v jejich osmi letech. Jsem vděčná, že jsem mohla být u toho, jak vyrůstali a k tomu studovat homeopatii.

Takže téma děti máte zpracované?

Věřím, že ano. Vloni jsem byla ve tmě a třetí den jsem zjistila, že na kluky ani moc nemyslím. Uvědomila jsem si, že jsem jim dala, co jsem mohla. Budu tady pro ně vždycky, když mě budou potřebovat, ale nemám pocit, že bych je měla nějak směrovat. Už je pouštím, aby si žili své životy.

Byla jste ve tmě?

Tma mě lákala dlouho, nakonec jsem dostala doporučení na jedno konkrétní místo, kde volný termín měli na moje narozeniny. Kluci měli zrovna školní expedici, takže jsem neměla pocit, že rodinu o něco okrádám a brala jsem to ve svých třiačtyřiceti letech jako předěl v polovině života. Měla jsem několik věcí, co jsem si chtěla pořešit, něco se zvládlo a něco ne.
Druhý den ve tmě mě začalo bolet, co mohlo - krk, dutiny, přidal se i zánět spojivek, ale během jediného dne to všechno samo přešlo. Asi se něco čistilo. Povzbudivé bylo, že si tělo poradilo samo, bez homeopatik, kterými jsem jindy vše řešila. Vzala jsem si s sebou pouze homeopatika na smutek, kdyby se něco vynořilo, ale nepoužila jsem je.

Homeopatika na smutek doporučujete ve své nové praxi často?

Homeopatika neodstraní smutek, to není cílem, ale pomohou se s ním lépe vyrovnat. Třeba úmrtí v rodině jsou často tabu, především ve vztahu k dětem. Dítě neví, co se děje, vidí, že rodina brečí, ale jemu nikdo nic neřekne, aby ho šetřili. Po čase, kdy si všichni odžijí svůj smutek, mu teprve řeknou, že umřela babička. Myslím, že to je největší chyba dítě vynechat, určitě jsem pro to, sdělit mu to hned, samozřejmě formou, která je úměrná jeho věku. Samotné mi jako malé zemřel otec a jsem ráda, že jsem ze sdílení s ostatními nebyla vyčleněna.

Ještě zpátky do tmy. Jaký byl Váš návrat do reality?

Náhoda byla, že jeden z mužů, kteří to tam vedou, jel do Prahy, takže mě vzal autem a celou cestu jsme propovídali, což bylo jiné, než kdybych jela sama vlakem. Dolehlo to na mě až později doma, byla jsem celá rozklepaná. Celou první noc jsem nespala, nešlo to, přesto jsem druhý den byla úplně plná energie.

Pobyt ve tmě jste tedy z převážné části prospala?

Těžko říct. První dny jsem asi spala víc, ale mám pocit, že pak už ne, že jsem se začala budit kolem třetí ráno. Usuzuji podle toho, jak jsem se potom budila doma. Biorytmy se mi změnily, od té doby vstávám denně v pět a cvičím jógu. Šlo to přirozeně, dnes už si neumím představit, že bych necvičila. Přitom před pobytem ve tmě jsem se ke cvičení snažila donutit a neúspěšně.

Prošla jste si něčím zásadním? Co jste nejvíce řešila?

Třetí den jsem měla krizi, přepadly mě velké strachy, i mě napadlo, že pobyt ukončím, ale překonala jsem to. Když tohle přešlo, měla jsem pocit, že mám hotovo. Od té chvíle mám v sobě obrovský pocit vděčnosti za vše, čeho se mi v životě dostalo.
Trochu mě ve tmě doběhla ajurvéda, podle které už nějakou dobu žiji. Je založena na pravidelném denním rytmu, takže mi nejvíc vadilo, že nevím, kolik je hodin. Proto bych ráda šla ještě jednou, abych se zbavila časové připoutanosti.

Věnujete se i ajurvédě?

Ano, ajurvéda je životní styl, který mě oslovuje čím dál víc. Přiměje člověka zamyslet se nad svým životem, něco aktivně měnit, ne jen pasivně čekat, že ho spasí homeopatika. Dneska už jsem zase dál, homeopatii beru jako pomocnou, často úžasnou berličku pro člověka, který ještě není připravený obejít se bez jakékoliv bílé kuličky. Mám za to, že člověk má samouzdravovací schopnost v sobě. Je ale jen málo lidí, kteří jsou schopni a připraveni si pomoci sami, bez ničeho, ale věřím tomu, že každý se k tomu může dopracovat. Jen musí přestat očekávat, že ho někdo nebo něco spasí. Nicméně, než  k tomu dospějeme, buďme vděčni za ty berličky.

Jste schopná si vůbec ještě vzít nějaký "klasický" prášek?

Neumím si představit, co by mi muselo být, abych si něco vzala. Akutní nemoci či bolesti nechávám projít, když je nejhůř, udělám si autohypnózu. Kdyby to jinak nešlo, tak si asi něco vezmu, člověk by neměl být fanatik. Už to je ale skoro 7 let, co to bylo potřeba. Tehdy mě bolela opravdu hodně záda, nemohla jsem se vůbec pohnout, byla jsem na chalupě a neměla s sebou žádná homeopatika. Potřebovala jsem se dostat domů, od souseda jsem dostala Tramal, tak jsem si ho dala (zamával se mnou neskutečně). Doma jsem se homeopatiky dostala během jediného dne do stavu bez bolesti.

S jakými potížemi se v rodinách, které Vás navštěvují, nejčastěji setkáváte?

Problém, na který často narážím, je, že si málokdo uvědomuje, jak veliký stres je mateřská dovolená. Mateřská je údajně třetí nejstresovější povolání po leteckých dispečerech a hornících. Žena si vůbec neodpočine, psychicky nevypne, nemá žádné volno. Mateřství je sice velmi naplňující, ale izolace od okolního světa je obrovská a žena v tomto období často přijde o většinu ze svého původního života. Zlepší se to až po letech, když děti odrůstají a žena má více času pro sebe a zároveň s přibývajícími roky přichází větší klid.

Jak se stres rodičů projevuje u dětí?

Třeba ke mně přišla paní s holčičkou, která si v roce a půl trhala řasy a vlasy. Na sezení jsme dospěly k tomu, že manžel jí nikdy s dítětem nepomohl, od jejího narození neměla chvilku jen pro sebe. Maminka přenášela stres na malou, neměla, kde dobít baterky. Dcerka dostala homeopatika a maminka se musela rozhodnout, jak s manželem dál.
Jiní rodiče, kteří znali koncept, že nemoci dětí pochází od rodičů, se divili, proč je jejich několikaměsíční dcera nemocná, když mají pohodové manželství, nehádají se. Zjistili jsme, že maminka, ač na mateřské šťastná, přece jen v době začátku nemocí v sobě řešila, o co všechno mateřstvím přišla a podvědomě se tím stresovala. Když se stres vynese z roviny podvědomí do vědomí, dá se s tím pracovat a už to je cesta k vyléčení.

Jak je to s kašlem?

Kašel je vždycky z rodiny. Jedna holčička začala kašlat po tom, co se odstěhovali od babičky a tatínek začal pracovat v cizině. Bylo diagnostikováno astma s příslušnou léčbou. Ten náhled ale rodina neměla, nebyli v tu chvíli schopni vidět souvislost. Není to ojedinělé, když jste angažováni v nějaké situaci, je obtížné získat nadhled do té míry, abyste si problém uvědomili. Nemusíte hned k terapeutovi, někdy se stačí zeptat kamarádky, je nezúčastněná, vidí problém zvenčí a může vás navést správným směrem. Tehdy jsme holčičce dali homeopatika na smutek, rodina s novou situací pracovala a za měsíc byla holčička úplně v pořádku.

Jak probíhají Vaše konzultace? Z čeho jste schopná rozklíčovat nejvíce?

Když přijde rodič s dítětem, potřebuji ho vidět tak pět minut. Chci vidět, jak vypadá, jak se chová, jestli visí na mámě. Upřednostňuji, když přijdou rodiče společně s dítětem, a pak si dítě někdo odvede a promluvím si jen s rodičem. Jednak se toho víc dozvím, rodiče se mohou soustředit na rozhovor a také dítěti není příjemné, když o sobě slyší hodinu vyprávět. V běžné medicíně na dlouhé povídání vůbec není čas.

Znám Vaše semináře o tom, s čím nemusíme k lékaři a zvládneme léčit doma sami, o nejčastěji používaných homeopaticích nebo o kašli v rodině. Chystáte něco dalšího?

Na homeopatickém kongresu jsem měla úspěch s přednáškou na téma jak stárnout bez nemocí. Chtěla bych ji na podzim zopakovat v ordinaci. Nesouhlasím s tím, že stáří rovná se nemoci. Pokud pro to něco děláme, stáří může být zdravé. Vycházela jsem mimo jiné z knihy Deepaka Chopry - Nesmrtelné tělo, nekonečná duše, kde je spousta zajímavých údajů.

Věnujete se i hypnózám. Už jste se zmínila, že také sama se hypnózou léčíte. Jak Vám pomáhá?

Mně osobně hypnóza hodně změnila život, přinesla mi hodně klidu, léčím se sama, nebo poprosím kamarádku, se kterou jsme hypnózu studovaly, naposledy jsem ji požádala, když mi zemřel blízký člověk. Ale ne všechno se dá hypnózou řešit a také ne všechno jde hned, jsem si jistá, že některé věci se vyřeší, až když je na ně čas.

Díky Vašemu přístupu jsem přestala dětem srážet horečky. Hlavně z počátku je k tomu potřeba velký kus odvahy, ale dává to smysl.

Srážení horečky považuji za zločin na imunitě, nic neřeší, jen dodá pocit falešné úlevy. Tělo se srážením vyčerpává, protože musí horečku, která je přirozeným léčebným mechanismem, po odeznění účinku "léků" znovu tvořit. Když se horečky sráží, tělo ztrácí potenciál horečku vytvořit a pomoci si touto cestou od nemoci, což je ohromná škoda. Je to začátek nekonečně se opakujících vleklých rým, kašlů apod.

Připravila: Beáta Matyášová, Pravý domácí časopis, 07/2017