Očkování z pohledu celostního pediatra
MUDr. Helena Bartůšková
Po promoci jsem 18 let pracovala jako pediatr, z toho 10 let jako praktická dětská lékařka, očkování tedy tvořilo dosti podstatnou náplň mé práce. Za tu dobu jsem prošla vývojem, od bezvýhradné důvěry k očkování v začátcích mé ještě nemocniční praxe, k prvním pochybnostem, které se datovaly zhruba nástupem na „obvod“, přes přesvědčení, že očkování je úplně špatné, až k současnému postoji. Ten je, že jako vše na světě, očkování samo o sobě není černobílé, má svá pro i proti. Hodně mi pomohla kniha „Agrese jako šance“ od Ruedigera Dahlkeho. Vyjadřuje se v ní k očkování dosti kriticky, ale kapitolu očkování uzavírá slovy „Není náhoda, že jsme po určité době přítomnosti našeho biologického druhu na planetě Zemi objevili princip očkování. S touto relativně novou vymožeností bychom však měli zacházet uvážlivě a promyšleně. Nesmíme dopustit, aby se v konečném důsledku – stejně jako mnohé další vynálezy – obrátila proti nám.“.
Je velká škoda, že spory o očkování se smrskly pouze na jeho biologické a chemické působení. Zastánci i odpůrci vytahují nové a nové studie, dokazující jen tu jejich pravdu. Což mi ve světle objevů kvantové fyziky připadá nedostatečné. Podle kvantové fyziky při pokusech dostaneme takové výsledky, jaké očekáváme – k čemu pak všechny tyto studie jsou? Člověk přece není jen hmota – má i svou stránku duševní a duchovní – a ta je podle mě rozhodující pro rozvoj ať onemocnění, tak třeba komplikací po očkování. Proto se chci v tomto článku věnovat očkování právě z tohoto pohledu.
Jako největší problém očkování vnímám strach. Na jednu stranu strach z očkování a případných nežádoucích účinků, na druhou stranu strach z nemocí. Mezi těmito dvěma strachy osciluje mnoho rodičů, kteří o očkování přemýšlí. V tuto chvíli na pomyslné misce vah asi převažuje strach z nežádoucích účinků – což je zřejmě dáno tím, že příslušné nemoci se u nás dlouhodobě nevyskytují. Ale z mých zkušeností ti, kteří jsou vedeni těmito obavami, budou první, kteří propadnou hrůze z nemocí, pokud by se začaly šířit.
Nemoc nepovažuji za náhodu nebo smůlu, ale za signál, že něco v životě se neděje správně, za šanci zastavit se a najít to. V kontextu s tím považuji za opodstatněný důvod neočkování právě takovýto pohled na nemoc. V takovém případě jsou rodiče přesvědčeni, že nemoc nepřichází bez důvodu a věří, že jsou schopni svým postojem ochránit sebe i děti. Jsou také připraveni nést riziko případného onemocnění bez toho, že by si své rozhodnutí vyčítali. Pokud ale bude jejich rozhodnutí neočkovat vedeno pouze strachem z komplikací, je velká pravděpodobnost, že v případě nákazy a onemocnění jejich dítěte tuto zodpovědnost neunesou. Možná se mýlím, ale ze zkušeností z ordinace mám pocit, že převažuje právě tato druhá skupina rodičů.
Bylo by lepší vést diskuzi o problematice očkování jinak. Místo strašení a snahy utlouct druhou stranu svými argumenty, zvažovat riziko propuknutí jednotlivých onemocnění, jejich závažnost a léčitelnost. Místo aby se plošně doporučovalo či zatracovalo očkování, mělo by se rozhodovat individuálně u každého dítěte, zda vůbec očkovat a pokud ano, co, jak a kdy očkovat. Pokud se rodiče sice rozhodnou neočkovat, ale pak žijí v obavách, že se dítě něčím nakazí (znám takových dost) není to asi rozhodnutí, které prospívá jeho zdraví. Žádné dítě se nebude dobře rozvíjet v atmosféře plné strachu. Řekla bych, že v tomto případě je lepší naočkovat třeba jen proti vybraným život ohrožujícím nemocem ve věku, kdy to může být potřebné. Komplikacím se dá předejít, nebo je případně vyléčit, jednak vědomým rozhodnutím rodičů, že dělají pro své dítě to nejlepší, jednak použitím homeopatik nebo jiných přírodních prostředků.
Ač jsem ohledně významu a prospěšnosti očkování spíše skeptická, mám pocit, že se stalo obětním beránkem. Pro mnoho lidí je jednodušší svést všechny zdravotní potíže na očkování než si připustit, že za zdravotní stav svůj a svých dětí jsou zodpovědní především oni. I neočkované děti mívají ekzém, astma, přestávají mluvit a spát, jsou často nemocné. Očkování není zdaleka jedinou příčinou zdravotních problémů. Často nás právě zdravotní problémy naše nebo našich blízkých mají nasměrovat jinam.
Chtěla bych mít jistotu skalních zastánců či odpůrců očkování. Ale ani poté, co jsem v ordinaci aplikovala stovkám dětí více než 10 000 vakcín, ji prostě nemám. Myslím, že bezpečnost nebo nebezpečnost očkování se nedá nikdy 100% dokázat. Dovolím si tedy zakončit citátem Stephena Hawkinga: „Největším nepřítelem poznání není nevědomost, ale iluze poznání“.