Pediatr – rádce a partner rodičů? Někdy spíše „ABSOLUTISTICKÝ MONARCHA“

Pediatr má mezi lékaři zvláštní postavení. Velká část jeho práce je preventivní. A to opravdu preventivní. Není to jen časný záchyt onemocnění jako u těch ostatních rádoby preventivních vyšetření. Minimálně polovina jeho práce se týká kojenců, od toho i označení této části ordinační doby jako kojenecká poradna. Ano, PORADNA, od slova radit. Lékař by měl provést novopečené rodiče prvním rokem života kojence, nejlépe tak, aby získali v péči o dítě a v hodnocení jeho vývoje co největší sebejistotu. Pohlídat, zda se dítě vyvíjí správně a pokud ne, včas to podchytit. Být pro ně oporou v jejich nejistotách při péči o křehkého nového človíčka.

Ale je tomu tak? Často setkávám se stesky týkajících se přístupu lékařů, většinou oprávněnými. Věřím (nebo aspoň chci věřit) tomu, že se to týká jen několika pediatrů, že většina z nich dělá svou práci  s láskou a pochopením pro děti i jejich rodiče. Že je to jen zdání, že jde o problém velice častý. Že i když si většina rodičů, kteří mě navštíví, na jednání pediatra stěžuje, že jsou to ti, co měli smůlu právě na některého z těch „absolutistických monarchů“. Že ti, co mají toho správného průvodce zdravím a nemocí, mě nepotřebují a tudíž ta nespokojená většina u mě je jen zkreslením skutečného stavu.

Uvědomuji si, že je lékařů málo a jsou přetíženi, navíc dlouhá léta studovali a proto mají více znalostí o nemocech než rodiče. Ale to je neopravňuje vystupovat z pozice moci. Lékař má být rádce, průvodce. Ne diktátor. Ale bohužel se tak často chová a diskuzi nechce připustit. Svědčí o tom i článek „Pediatry rozčilují vzdorující rodiče“, který se nedávno objevil na serveru Novinky.cz.

Uvědomují si tito rozčilení pediatři, že jsou sice možná odborníky na nemoci a na obecný vývoj dítěte, ale že největším odborníkem na to které dítě je jeho rodič? Který pro něj má cit, dostatek času a zná ho nejlépe? Však není výjimkou číst příběhy vážně nemocných dětí, jejichž rodiče pediatry dlouho před diagnózou upozorňovali na to, že se jim na jejich dítěti nezdá něco v pořádku, ale byli odbýváni, že se jim to jen zdá. Protože i když je prohlídek až dost, lékař vidí miminko jen pár minut, ne v jeho prostředí, vytržené leckdy ze spánku apod. Nemusí tedy zaznamenat v začátku třeba jen mírnou odchylku, která se neprojevuje trvale, ale milující rodič si jí všimne.

Nejedna matka mi říká, ŽE SE SVÉHO PEDIATRA BOJÍ, jak s ní jedná, pokud chce něco jinak, než jak je nastavený systém. Konkrétně mám na mysli domluvy kolem očkování. Přitom většinou nejde o úplné odmítnutí očkování, spíše o přání ho odložit.

Některý lékař prostě oznámí, že očkování neodloží a matka sklopí hlavu a poslechne. Už několikrát jsem slyšela: „BUDU DOUFAT, ŽE MU TO NEUBLÍŽÍ“.

Jiný odmítne očkování rozložit a očkuje více vakcín (dokonce i tři najednou) v jeden den, ač si to rodiče nepřejí. Prostě odmítne dát jiný termín a rodiče mají obavy, že by jim ho opravdu nedal a jejich dítě nebylo chráněné. 

Někteří rodiče si to ustojí, ale CHODÍ PAK K LÉKAŘI VE STRESU. Dovolím si citovat z mailu:
„Mám z toho stres už, ta doktorka už je na mě docela nepříjemná (tuhle dávku poslední jsme odkládali dvakrát, ale vždy kvůli nemoci, kterou prokazatelně měla a doktorka to sama viděla) no a z toho že chci úplně odmítnout nebo aspoň odložit tu MMR to ani nemluvím, to se bojím, že mě vyhodí, ale já se tý vakcíny prostě hrozně bojím.“

Ale není to jen očkování (o tom tento článek není, o očkování jsem toho napsala už dost), tam to jen nejvíce vynikne. Týká se to např. i odstraňování nosních mandlí, což je sice doména ORL lékařů, ale nátlak často jde i od pediatrů při vyšší nemocnosti dětí. A to často ani není mandle zvětšená natolik, že by dělala problémy. Častý nešvar je i naprosto zbytečné nasazování ATB (i o tom jsem psala) a když rodič zapochybuje, bývá zastrašován. Ba setkala jsem se i s doporučením pokračovat v nasazené ATB léčbě přes velkou alergickou reakci, kterou lékařka „ošetřila“ antihistaminiky a kortikoidy. Matka naštěstí nepokračovala a zvládla doléčení, naprosto samostatně, homeopatiky. Nicméně lékařce to z obav z její reakce neřekla.

Kam jsme se to v péči o nejmenší dostali? Rodiče a pediatři by měli jednat společně v zájmu dítěte. A pokud má pediatr pocit, že rodiče jednají proti tomuto zájmu, je jeho úkolem je o tom přesvědčit věcnými argumenty a ne zastrašováním a nátlakem. Možná, že když se s nimi pustí do diskuze, že je přesvědčí, možná ale také zjistí, že pravdu nemá on, protože to, co nás učili na fakultě, prostě často neplatí. Některý pediatr prozře sám, většinou po onemocnění svém či někoho blízkého, kdy zjistí, že ne vše, co medicína dělá, je ku prospěchu. A tehdy začne být otevřenější i jinému pohledu. Každopádně by si měl uvědomit, že pokud nejde o bezprostřední ohrožení života dítěte, má hlavní slovo VŽDY rodič.

Ale abych byla spravedlivá ke svým kolegům. V době internetu (ale nejen internetu, největším odborníkem na nemoci byl v mé dětské ordinaci otec, který dělal na vojně sanitáře) si lidé načtou kde co a někteří se bez hlubších znalostí považují za odborníky na vše, znají sice svá práva, ale neumí odhadnout, kdy je použít a jsou pak sobě i svým dětem nebezpeční. Jako příklad z této druhé strany bych zvolila jednání, o kterém jsem slyšela od mé známé - porodní asistentky ve velice vstřícné porodnici. Dítě se po obtížném porodu narodilo modré, nedýchalo, lékaři zahájili resuscitaci. A otec se k nim vrhnul a rval jim ho z ruky se slovy „dítě patří matce“.

Nicméně ale i to bývá často jen smutný důsledek nadřazeného jednání lékařů, ke kterým pak rodiče nemají důvěru.

Kudy z toho?

Milí rodiče, to je práce pro vás. Dokud nebudete dávat zpětnou vazbu, brát se za dodržování svých práv a práv vašich dětí, dokud budete podléhat nátlaku a zastrašování, do té doby se nic nezmění. Chápu, že máte pocit, že taháte za kratší konec provazu. Lékař na to koneckonců studoval a navíc jste v současné době rádi, že jste vůbec nějakého našli. Na druhou stranu za své dítě zodpovídáte vy a vy společně s dítětem ponesete následky svých rozhodnutí. Těch, kdy jste neuposlechli lékaře, ač by to bylo na místě, i těch, kdy jste přes svůj instinkt podlehli nátlaku a dítě to poškodilo.

Pokud máte lékaře, který se k vám chová nevhodně, tak je nejlepší brát to jako školu psychického otužování a nepodlehnout. Protože nic, s čím se setkáváme není v životě náhodné. Možná právě nastal čas naučit se postavit se sami za sebe. Možná, že když to člověk nedokáže udělat sám pro sebe, dokáže to udělat pro své dítě. Platí, že ostatní se k nám chovají jen tak, jak jim to my sami dovolíme. I já se to pořád učím.

Co vám v tom může pomoci je vědomí, že TADY NEJSTE VY PRO LÉKAŘE, ALE LÉKAŘ PRO VÁS A VAŠE DÍTĚ. Navíc je za to velice, velice luxusně placený (vlastní zkušenost).

Ještě jedna praktická rada na závěr. Pokud máte maminky problém s nepříjemným chováním pediatra a/nebo jeho sestry, nechoďte tam samy. Ať jde s vámi tatínek. Mnoho maminek mi řeklo, že se k nim v ordinaci chovají úplně jinak, než když tam jsou bez něj. Ona ta mužská energie má něco do sebe! A pokud otec nemůže, vezměte třeba babičku, kamarádku, kohokoliv, s kým jste v názorech v souladu, abyste aspoň vyrovnali jinak početní převahu lékaře a sestry.

Vy, kteří máte štěstí na dětské lékaře, kteří s vámi jednají jako s partnery, važte si jich. Být pediatrem je krásná práce, ale často náročná. Rozhodně proto není mým cílem navážet se do svých bývalých kolegů, jen upozornit rodiče na to, že nejsou rukojmími těch, kteří s nimi jednají z pozice moci.

Helena