O (pre)menopauze IV. aneb O spirituálním pohledu na menopauzu
Menopauza je většinově vnímána převážně biologicky a to převážně negativně, protože přináší změny a u některých žen i problémy. Přitom má význam, který biologii dalece přesahuje. Ženy, které to nepochopí a neuchopí, pak tímto obdobím prochází obtížně(ji). Z mých zkušeností jsou to převážně dva typy žen.
Jedny, které celou svou osobnost staví na fyzičnu - děsí je ztráta krásy, mládí, úbytek fyzických sil. Jak mi řekla jedna žena v ordinaci, přestala se líbit sama sobě.
Druhé, které svůj život věnovaly pouze nebo hlavně dětem. Obětovaly jim tolik, že úplně zapomněly na sebe. Nemají nic svého, co by je těšilo, naplňovalo, dávalo jejich životu smysl. Najednou jsou děti dospělé, chtějí si žít a žijí si své životy a ony se cítí zbytečné a nedoceněné. Jedna žena lehce po čtyřicítce mi při konzultaci na dotaz, co ji baví, odpověděla, že asi nic, že se těší, až bude babička. Její dceři nebylo ani osmnáct...
Oběma skupinám je společné, že do určité doby se jim daří před sebou předstírat, že se toho tolik nezměnilo. Mění se jen čísla při oslavách narozenin, ale ony jsou stále mladé nebo nezastupitelné v životech svých dětí. Jenže biologie se tímto předstíráním ošidit nedá – okamžikem, kdy menstruace začne vynechávat a později úplně ustane, si musí chtě nechtě připustit, že už jsou biologicky „staré“ - a často to nedokážou přijmout.
Jak píše můj oblíbený Wilfried Nelles v knize „Svět, ve kterém žijeme“:
„Byť se to v dnešní době snažíme překrýt léky, kosmetickými zákroky a ideologií, na této skutečnosti to nic nemění. Neznamená to přitom, že by se žena nemohla cítit mladá a čerstvá. Právě naopak. Pouze ten, kdo se nesnaží před skutečností stárnutí zavírat oči a utíkat před ní, zůstává čerstvý a plný života i ve stáří. Může totiž žít svou skutečnou podstatu a neztrácí síly předstíráním něčeho, co už není“.
Z čistě biologického hlediska ztrácí život vymizením plodnosti svůj smysl. A přesto nám je dopřáno ještě mnoho let, často více než třetina celého života. Proč by nám příroda, která nemá ve zvyku něčím nadbytečně plýtvat, dávala jen tak desítky let? Možná proto, že nejsme jen tělo a v tomto období dochází ke zúročení všeho, čím jsme si za život prošly. Jako je porod vstupem do fyzického života, dospívání do sociálního společenství, menopauzou se rodíme samy sobě. Pokud toto cenné období nepromarníme, je to dar a výzva zároveň.
Tato část života už by tedy měla patřit převážně nám – děti jsou dospělé nebo aspoň dospívající (pokud jsme mateřství dlouho nedokládaly), není na nás nikdo závislý.
To ovšem platí jen v případě, že jsme život nepostavily na tom, že jsme se pro naše blízké i vzdálené okolí staly nepostradatelnými. Což je bohužel velice častý scénář mnoha žen – zdánlivě „altruisticky“ potlačí sebe, obětují se rodině, která to po nich (minimálně zprvu, než si na to zvykne nebo se tomu poddá) ani nechce. Ale v podstatě je to často jen a jen neochota zabývat se sebou a hledat dary, které světu přináší a vede k nevědomé (někdy i vědomé) manipulaci – „když toho tolik dělám, musí mě partner a děti přece oceňovat a vracet mi to“. Pokud se vzepřou a chtějí žít své životy v souladu se sebou, dochází k obrovské ukřivděnosti, která nezřídka vede i k nemoci.
Ale zpět k darům tohoto období. Pravidelným krvácením dosud odcházela část energie, nyní po jeho ukončení nám zůstává veškerá naše síla. Můžeme – a nechceme-li tuto část života jen přežít, tak i musíme – svou sílu směřovat do toho, co je pro nás důležité. (Pre)menopauza je časem k zamyšlení se nad tím, jak jsme prožily dosavadní život, kde jsme se vzdaly svých snů nebo se bráníme novým v domnění, že už jsme na ně staré. Je časem otevřít se tomu, co jsme dosud nechávaly bez povšimnutí, otevřít se volání duše – která, pokud jsme ji dosud zanedbávaly, o sobě může dát vědět ne úplně příjemným způsobem.
Dozrály jsme do věku, kdy máme dost zkušeností, abychom uskutečnily vše, po čem jsme toužily, ale neměly jsme na to odvahu nebo čas. Tak to využijme.
Může se to zdát sobecké – ale teprve když žijeme autenticky samy sebe, to, proč jsme sem na Zemi přišly, teprve potom žijeme plně i pro své blízké. Teprve pak je můžeme inspirovat k tomu, aby i oni žili své životy naplno.
Helena
P.S. To, co jsem zde sepsala mnoha slovy, nádherně vyjádřila Kristína Dubajová v písni „Kráľovná“
.