Po mém posledním příspěvku o talířkovém rituálu mi přišlo několik soukromých dotazů, zda bych neměla také nějakou jinou „normálnější“ metodu, jak se vyrovnat se smutkem. Mně talířkový rituál sice po všem možném, s čím jsem se setkala, přijde docela normální, ale chápu, že někomu může připadat trochu ezo poobědvat s mrtvým. Protože takovou metodu v repertoáru mám a vím, že pomáhá, podělím se o ni.

Napřed ale trošku teorie. Smutek pramení ze ztráty něčeho či někoho a ztrátám se v životě prostě nevyhneme. Ať už drobným nebo velkým. Během života stále něco ztrácíme, něco nového získáváme, abychom o to zase časem přišli a nahradili novým. Přichází a odchází přátelé, blízcí, mění se bydliště, škola, práce, věci kolem nás... Židé mají přísloví, že tancuje-li člověk na mnoha svatbách, bude jednou plakat na mnoha pohřbech. Bolest ze ztráty je daní za lásku, máme-li hodně blízkých, budeme si muset prožít odpovídající množství ztrát.

Smutek nám dává prostor rozloučit se s tím, o co nebo o koho jsme přišli. Ale protože nás to nikdo neučil, nedokážeme ocenit tento jeho dar. Proto se mnoho lidí smutku vyhýbá, snaží se ho potlačit či něčím překrýt. Odjet někam daleko, pustit si komedii nebo něco zábavného přečíst, jít se rozptýlit mezi lidi, uklidit celý byt, prostě udělat cokoliv, kdy se zaměstnáme něčím jiným. K tomu nám medicína nabídne antidepresiva, abychom to zvládli, abychom mohli fungovat a oprostili se od našich bolestných emocí. Může to kratší či delší dobu zdánlivě pomáhat, ale potíž je v tom, že smutek nikam nezmizí, jen čeká na svou příležitost. Ale i toto má své místo, u někoho včetně medikace. Pomůže to získat odstup a sílu na to, se časem smutku skutečně postavit, v době, kdy na to budeme připraveni.

Teprve skutečné prožití smutku je jedinou možností, jak se ho zbavit. Vystavit se mu v celé jeho syrovosti, nechat ho sebou projít, aby časem zůstal za námi.

Na níže popsané metodě je úžasné to, že nám dá prostor smutek prožít a postupně zpracovat, aniž bychom se v něm utopili. Protože jeho prožití dá časový rámec.

Takže pokud jste připraveni se skutečně uzdravit, setkat se se svou bolestí, přijmout ji a nechat odejít, zde je návod.

Vymezte si dle svých možností a potřeb časový interval, kdy se smutku budete věnovat. Může to být třeba půl hodina, hodina nebo i dvě hodiny denně v akutním stavu, při doznívání starších bolestných událostí může stačit jen několikrát týdně, měsíčně či ročně. Vyberte si smutné písničky, příběhy, filmy, které s vámi rezonují, a po zvolenou dobu je poslouchejte, čtěte nebo sledujte a DŮKLADNĚ se přitom vyplačte. Litujte se, souciťte se sebou, můžete i nadávat osudu, pokud to tak cítíte. Tím, že si dopřejete své neštěstí prožít intenzivně, smutek se uvolní poměrně rychle. Často k tomu stačí i kratší doba, než jste si vyhradili – pokud jste si na to dali hodinu a po půl hodině se cítíte dobře, nemá cenu se nutit brečet dalších 30 minut, ale můžete pro sebe udělat něco hezkého. Ale na začátku naplánovaný časový limit je důležitý - nastavíte hranice, takže nevědomá mysl uvolní emoce co nejrychleji, aby to stihla. Zároveň tím, že smutek bude vědět, že na něj dojde, po zbytek dne nebude tak dotěrný.

Kdysi jsem se s touto metodou setkala v jedné knize a připadala mi důvěrně známá, protože jsem ji intuitivně praktikovala v dětství. Když na mě doléhala tíha tátovy smrti, měla jsem pocit, že bolestí nevím kudy kam, že s ní vůbec nedokážu žít, počkala jsem, až budu sama doma, vzala jsem básně, které psal, četla, nadávala osudu, litovala sebe i jeho a plakala a plakala. Asi to netrvalo nikdy dlouho, děti jsou rychlé, brečela jsem od první a myslím, že jsem jich nikdy nepřečetla víc než pět... Vždy mi to pomohlo na nějakou dobu, která se postupně prodlužovala, až ta potřeba časem vymizela. Dnes už je mohu číst bez smutku. Když jsem se setkala se smrtí v dospělosti, udělaly mi stejnou službu knihy Elisabeth Kübler-Ross, Brána smrti od V. Poltikoviče nebo v posledních letech příslušné úryvky z knih Psí cesta a Psí poslání.

Další k tomuto tématu najdete v mém starším příspěvku zde .

Vlastně je to homeopatický přístup - léčba na principu podobnosti. Takže už v dětství jsem měla k homeopatii nakročeno :).

Na závěr ještě jeden praktický tip – kromě výše popsaného si můžete pomoci Bachovou esenci Honeysuckle. Pomůže vám překonat smutek nad tím, co pominulo, otevřít se přítomnosti a radovat se z ní.

S úctou k léčivé síle slz.

Helena