Ač borůvky už u nás v Podkrkonoší končí, asi před týdnem jsem při procházce našla místo, kde jich bylo snad víc než v nejvyšší sezóně, navíc hodně veliké. S chutí jsem se do nich okamžitě pustila, ale záhy jsem byla donucena k ústupu – vrhlo se na mě množství velkých lesních mravenců a ať jsem se hnula kamkoliv, stále do mě byl nějaký zakousnutý.

Nicméně mi to nedalo a o pár dnů později jsem se tam vrátila – tentokrát na mravence připravena. Nikoliv ovšem repelentem či jinou chemií. Rozhodla jsem se s nimi domluvit, protože zkušenost, že to jde, jsem získala už předchozí rok při poněkud jiné příležitosti.

S respektem k nim jsem jim řekla, proč přicházím, že je neohrožuji a chci si jen nasbírat trochu borůvek. A požádala je, aby mě je nechali v klidu natrhat. A věřte či ne, oni mě nechali – ač jich bylo všude kolem spousta, ani jeden mě nekousnul, jen mi občas přelezli přes boty. Po celou dobu trhání jsem v sobě udržovala pocit vděčnosti vůči přírodě, která nám poskytuje tak obrovské dary.

Vždy jsem se v přírodě cítila posvátně, jako kdybych byla v chrámu – a chrámem pro mě příroda je. Domnívala jsem se také, že se k ní chovám s dostatečným respektem a úctou. Ale nyní jsem si uvědomila, že když jsem borůvky trhala poprvé, zrovna jsem telefonovala s kamarádkou a na borůvky se vrhla s jistou neuctivou samozřejmostí. Podruhé jsem tam vstupovala s pocitem, že jdu na návštěvu a cítila v sobě úctu k lesu, borůvkám i mravencům.
Je to něco, co lze přenést do všech rovin života – když nás někdo či něco „kouše“, je dobré se zamyslet, kde my sami jednáme v rozporu s tím, co nás obklopuje.

Helena

P.S. S klíšťaty a komáry domluva nefunguje, aspoň mně ne. Ale možná je to tím, že oni tu naši krev potřebují, zatímco pro mravence jsem jen rušivý a potenciálně ohrožující element...