Na co není v ordinaci čas
Vzhledem k tomu, že jsem v primární péči strávila 10 let, dokážu si současný nápor živě představit. Pokud projde během jednoho dne ordinací 30-50 nemocných dětí (a leckde prý i více), můžete si sami spočítat, že na jedno vyšetření připadne pár minut. V takové chvíli je často předepsání zbytečných antibiotik menší zlo, než je nepředepsat tam, kde jsou na místě. Málokterý lékař si může v tuto chvíli dovolit sledovat několik dnů po sobě, jak se stav dítěte vyvíjí.
Celá tato sitauce je prostě špatně - a to na obou stranách. Na straně praktiků i na straně rodičů dětí či dospělých, pokud jde o ně.
Pokud jde o praktiky. Dokud jsem byla na "obvodě", považovala jsem za svůj úkol dovést rodiče k co největší soběstačnosti v péči o zdraví jejich dětí. Troufám si říct, že u naprosté většiny se mi to dařilo. I když samozřejmě i u mně bylo určité procento rodičů, kteří potřebovali dítě zkontrolovat při sebemenší rýmě - pro jistotu. Prostě někdo tu zodpovědnost převzít nechce či neumí. Ale naprostá většina se naučila si při akutních problémech poradit, jen sem tam zavolali, aby se ujistili, zda postupují správně. A to spíš na začátku naší společné cesty, později jsem jejich děti vídala už jen při preventivních prohlídkách. Nebo pokud přišlo něco, co překračovalo běžné onemocnění. Ale dovést je k sebedůvěře, vyžaduje ze strany lékaře mnohem více času, zainteresovanosti a podpory v jejich snaze, než jen poslechnout, kouknout do krku a napsat recept. V dlouhodobém horizontu se to však vyplatí - ač jsem měla početně jednu z největších praxí v oblasti, dny, kdy jsem měla přeplněnou čekárnu a čekalo se neúměrně dlouho, by se daly během roku spočítat na prstech jedné ruky (no možná některý rok obou :)).
Jenže mnoho lékařů to vnímá jinak a v podstatě rodičům převzetí odpovědnosti neumožní, většinou asi z obavy, že pokud by to nechali na nich, mohlo by se něco zanedbat. Někteří dokonce trvají na tom, že dítě musí vidět při sebemenším problému, aby odborně poradili. Došlo mi to při rozhovoru s jednou dětskou lékařkou, nesmírně svědomitou a obětavou, která nad mým přesvědčením, že se rodiče při onemocnění dítěte většinou obejdou bez lékaře, velice pochybovačně kroutila hlavou.
Nehledě na to, že lékaři, kteří používají pouze metody klasické medicíny, nemají často ani prostředky, jak trvale pomoci. V okamžiku, kdy dítě zabředne do bludného kruhu vracejících se nemocí, často ještě opakovaně léčených antibiotiky, nemají už moc co nabídnout. Možná jsem ale moc kritická, protože se ke mně dostávají právě tyto děti.
Pokud jde o rodiče. Buď se z jakéhokoliv důvodu rozhodnou odpovědnost nepřevzít a zůstanou odkázáni na lékaře, ke kterému budou chodit se sebemenším problémem, v době vysoké nemocnosti tam stráví hodiny a navíc budou riskovat zbytečnou až škodlivou léčbu - např. nesprávně indikovanými antibiotiky, jak píšu zde
.Navíc je třeba si uvědomit, že lékař vidí dítě v jednom okamžiku z celé doby nemoci - a to že jeho stav je v tuto chvíli dobrý, neznamená, že už za pár hodin to nebude jinak. Takže stejně ta odpovědnost na rodičích leží.
Nebo se rodiče odhodlají odpovědnost převzít a začnou se učit s akutními infekcemi pracovat, což znamená získat znalosti o běžných onemocněních, jejich průběhu, možných rizicích a domácích léčebných možnostech. A na základě toho zvládnou vyhodnotit kdy si poradí sami (jde to ve většině případů) a kdy potřebují pomoc lékaře. Nyní, když jsou ordinace přeplněné, si ti, kteří se touto cestou vydali a naučili se zvládat běžné nemoci sami doma, mohou gratulovat.
Občas slyším od rodičů argument, že stejně musí k lékaři pro OČR. Úplně nutné to není. Vystavovat nemocné dítě s horečkami cestě k lékaři a u něj i několikahodinovému čekání, pokud lékaře k léčbě nepotřebují, není na místě. Pokud potřebujete OČR a jste si jisti, že v dané chvíli onemocnění dítěte zvládáte sami, dá se vystavit i po telefonické domluvě a jen si formulář vyzvednout. Pokud to lékař odmítá, požádejte o návštěvní službu - ač to v současné situaci není vzhledem k němu příliš fér, není správné ani trvat na tom, aby dítě, kterému není dobře, ale jehož rodiče si umí poradit, absolvovalo cestu a čekání jen kvůli papíru. Každý lékař má povinnost návštěvní službu vykonávat zakotvenou ve smlouvě s pojišťovnami. Nicméně snažte se vždy spíše o domluvu. V těchto dnech už jsou možná někteří z pediatrů na pokraji sil a návštěvní služba by mohla být ta poslední kapka, která je položí. Na druhou stranu, vaše děti jsou pro vás na prvním místě a ohled berte hlavně na ně. Navíc po roce, kdy mnoho praktiků fungovalo distančně, by vystavení OČR na dálku zase takový problém být neměl.
Dále berte v úvahu, že pediatři se stávají velice nedostatkovým "zbožím", rok od roku jejich počet klesá. Mnozí by rádi šli do důchodu, ale nemůžou, protože nemají nástupce. Pokud skončí bez něj, stovky dětí se ocitnou bez praktika, protože již teď přetížené ordinace okolních lékařů pro ně nebudou mít kapacitu. Před 4 roky byl průměrný věk pediatrů 58 let, dnes bude vyšší. I to je důvod naučit se spoléhat sami na sebe, protože pokud se něco nezmění, mnozí dříve či později bez lékaře zůstanou.
Zde aspoň základní body, které vám mohou pomoci s rozhodnutím, zda je načase lékaře vyhledat:
- jít k lékaři záhy po vzniku problémů je většinou zbytečné; nemoc se teprve rozvíjí a pokud nemá lékař věštecké schopnosti, nemůže vývoj odhadnout. Je lépe vyčkat minimálně 24, lépe 48 hod (dle stavu, celkového zdravotního stavu a věku dítěte), ani výsledek CRP do 48 hod od vzniku potíží nemá většinou valnou vypovídající hodnotu. Záleží samozřejmě na celkovém stavu, v ojedinělých případech může velké zhoršení nastat již brzy po propuknutí nemoci. Proto je tak důležité, aby rodiče uměli děti nemocí provázet - oni nejlépe poznají, že je něco jinak než jindy a ač je nemoc v začátcích, lékař by je vidět měl
- při bolestech uší je lepší návštěvu lékaře neodkládat. Jen pohled do uší odhalí, co se tam děje a včasný zákrok může dítěti ušetřit mnoho bolesti. Zrovna tak bolestivé močení svědčí o infekci, ale v tomto případě by mělo stačit donést moč
- samozřejmostí je jít k lékaři při jakémkoliv akutním stavu, který může dítě ohrozit: laryngitida, jiná dušnost, urputné zvracení, silné bolesti břicha (tam raději rovnou na chirurgii, zvláště jsou-li doprovázeny zvracením)
- výška horečky není důležitá; dítě s teplotou 40°C na tom může být mnohem lépe než jiné s 38°C. Jediné, co je důležité, je celkový stav a průběh nemoci. Více o tom, kdy s horečkou
k lékaři najdete zde .
Mnozí z vás se na mě při akutních potížích obrací s žádostí o pomoc. Pomůžu ráda, ale pokud se na mě začnete spoléhat, stanete se závislí na mé pomoci. A to je něco, co by nebylo dobré pro vás ani pro mě. Ne vždy jsem totiž k dispozici, několik týdnů během roku nejsem k zastižení, bývá to čas, který trávím sama se sebou či na nějakém rozvojovém semináři či pobytu. K tomu je nutno připočítat některé víkendy, které věnuji vzdělávání a v těchto dnech také vypínám telefon. Když ho poté zapnu, často najdu četné žádosti o akutní pomoc, žádosti, kterým jsem nemohla vyhovět. A to mě pak mrzí.
Berte mě prosím spíše jako někoho, od koho se učíte, než někoho, na koho se spoléháte.
Jistě, je příjemné mít "přítele na telefonu", který kdykoliv poradí. Je příjemné předat své kompetence někomu jinému. Chápu to, i já to zažila. Když bylo mým synům půl roku, prodělali poměrně závažnou obstrukční bronchitidu - zánět průdušek s dušností, kterým trpívají děti. Neměla jsem doma potřebné léky, v té době ani recepty k dispozici, proto jsme den po Vánocích byli nuceni jet na pohotovost. Vyšetřila je kolegyně, kterou jsem znala, napsala potřebné léky a pustila nás domů s tím, že každého jiného by hospitalizovala. Dodnes si pamatuji ten pocit, že bych tam raději zůstala a byla s nimi pod dohledem - předala svou zodpovědnost druhým. Profesionální hrdost mi to nedovolila a zvládli jsme to doma.
Spoléhat se na druhé s něčím, co jsem schopni zvládnout sami, může být zrádné. Poznáme to v okamžiku, když najednou není na koho se obrátit, my si musíme poradit sami a nemáme ani znalosti, ani sebejistotu.
Takže přátelé, dejte se do toho. Sbírejte zkušenosti, odvahu, znalosti. Ptejte se pediatra, proč doporučuje tuto a ne jinou léčbu, co očekávat, jaký bude průběh, zda je k navrhovanému postupu nějaká alternativa. Na co si dát pozor, v jakých případech je nutné přijít. Můžete čerpat z knih, například z těch uvedených na mém webu, můžete se zúčastnit mých seminářů, kde vám dám do ruky nástroje a upozorním na úskalí. Nyní běží v online formě, k dispozici je i záznam, takže se můžete přidat kdykoliv. Když bude něco nad vaše momentální síly, ozvěte se, poradím, podpořím.
Nicméně i já si potřebuji nastavit hranice. Poskytování akutních konzultací přes chaty (Messenger, WhatsApp), sms či e-mail je časově náročné, u mailů a sms ani nevíte, zda jsem dotaz už přečetla. Většinou od Vás dostanu jen část potřebných informací, píšeme si pak sem tam i poměrně dlouhou dobu. Proto nadále tuto formu akutních konzultací poskytovat nebudu. Potřebujete-li poradit, zavolejte. Nezavolám-li zpět, zavolejte za nějakou dobu znovu, někdy zmeškaný hovor přehlédnu, či na něj zapomenu, pokud nemám čas ozvat se hned. Případně se podívejte na můj FB či web. Pokud nejsem v nějaké dny k zastižení, bývá to tam uvedené. V opravdu akutních případech se neostýchejte volat ani o víkendu či ve večerních hodinách - nejpozději ale do osmi večer, pak telefon vypínám.
Nespěcháte-li na radu, můžete napsat e-mail, popište problém co nejpodrobněji včetně toho, co ho zlepšuje či zhoršuje a připojte raději i telefonní číslo, kdybych se potřebovala vyptat na více věcí.
A jen pro úplnost - tyto akutní konzultace jsou zpoplatněné dle ceníku na webu.
Věřte, všichni můžete být těmi nejlepšími "lékaři" nejen pro sebe, ale i pro i své děti. Nikdy nikdo vás nebude znát tak, jak znáte sami sebe. Žádný lékař nemůže znát vaše děti tak, jako je znáte vy, ve zdraví i v nemoci. A to, samozřejmě společně s určitými nezbytnými znalostmi, je ta nejlepší kvalifikace pro léčbu běžných potíží.
Helena