O grafech a životě

V posledních dnech se na nás valí modely a predikce nepříznivého vývoje, mluví se v nich o kolapsu zdravotnického systému a tisících mrtvých denně, což v mnohých oprávněně vyvolává nebo zesiluje strach. Autoři si zakládají na tom, jak jsou jejich předpovědi nárůstu přesné, což se nedá popřít. Ale otázka je, zda nemají sami podíl na této přesnosti?

Nezpochybňuji modely v jejich podstatě, chápu, že je potřeba pracovat s možným vývojem - mají význam pro ty, kteří o potřebných opatřeních rozhodují, aby předešli riziku zahlcení nemocnic.
Ale pokud se staly prostředkem k zastrašování veřejnosti, kdy kdekdo mluví o počtu mrtvých s odvoláním se právě na tyto grafy, mohou k těmto počtům samy přispívat. Je to pak takové to sebenaplňující se proroctví, které ovlivní ty, kteří už týdny žijí ve strachu o život. Může to pro ně být ta poslední kapka, která definitivně podlomí jejich imunitu a v případě setkání se s virem je nasměruje k těžkému, až fatálnímu průběhu.

Věřím tomu, že ti, jež zveřejňují a šíří grafy a exponenciály, jednají v dobrém úmyslu, chtějí jimi apelovat na větší zodpovědnost. Jenže jak se říká, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Protože pokud je jejich účelem snaha ukázat těm "nezodpovědným zlehčovačům", že katastrofa je na dosah a je nevyhnutelná, pokud nezmění své chování, tak se to naprosto míjí účinkem. Působí totiž převážně na ty již přesvědčené, kteří už víc dělat nemohou a vyvolávají v nich pocity zloby vůči těm, kteří to takto nevnímají. Přispívají tak ke stále většímu rozdělování společnosti.
 
Ti nepřesvědčení tyto grafy stejně nebudou brát v potaz. Protože snažit se vyvracet něčí názory prostřednictvím logiky a důkazů téměř nikdy nefunguje. Lidé si totiž svá přesvědčení vytvářejí v první řadě na základě zkušeností a jejich subjektivního hodnocení, povahy, vztahů, životního postoje a systému hodnot, namísto důkazů a rozumu. Rozum používají spíš k tomu, aby důkazy uspořádali do postoje, který je v souladu s jejich přesvědčením, které vyjadřuje jejich identitu. Zpochybňování jejich postoje pak vnímají jako osobní útok, což spouští různé obranné mechanismy. Řada studií na Michiganské univerzitě z let 2005 a 2006 navíc ukázala, že lidé obvykle nejen opomíjejí fakta, která neodpovídají jejich představám, ale že svá přesvědčení ještě víc upevňují, když se setkají s protichůdnými fakty. Navíc ti nejméně informovaní lidé měli nejvyhraněnější názory a ti nejvíce vzdělaní myslitelé byli nejméně otevřeni protikladným informacím.
Dále je obrovský rozdíl mezi matematickým modelem a životem. Zatímco u modelu jsou vstupní data jasná a chovají se očekávatelně, jednotlivé životy přece nemůžeme vměstnat do nějakých škatulek. Všechno se spočítat nedá.

Když kopnete do míče, můžete si spočítat dle jeho hmotnosti, síly a úhlu kopu trajektorii, po které poletí, a místo, kam dopadne. Když kopnete do psa, veškeré výpočty jsou vám k ničemu - pravda, pokud je malý a lehký, tak ho asi odkopnete do nějaké vzdálenosti, ale také může zareagovat rychleji a kousnout vás dříve, než se ho dotknete. A i když se vám to povede, jeho další chování už nespočítáte - může se schlíple odplížit, otočit se proti vám a pokousat vás nebo vás i zabít. A to vnímám jako slabinu grafů a exponenciál, kterými nás straší matematici. Předpokládají, že se život bude chovat dle jejich předpokladů. Ale my se můžeme rozhodnout a udělat něco pro to, abychom se nestali těmito "spolupracujícími" položkami.
Jeden příklad ze života, který popisuje dr. Lissa Rankin v knize "Mysl je mocný lékař":

"V roce 1974 dr. Meador sdělil pacientovi trpícímu rakovinou jícnu, že jeho stav pokládají lékaři za fatální. Tento pacient poslušně zemřel jen několik týdnů po tomto sdělení. Ale při následné pitvě se našel jen malý nádor, který ho zabít nemohl. Ještě desítky let poté zmíněného lékaře trápila otázka, zda muži nevzal naději a tím ho neposlal na smrt. Je pravděpodobné, že špatná zpráva vyvolala takový strach a stresovou reakci, která ho zabila. Zemřel, protože mu řekli, že zemře a on tomu uvěřil."

Právě obdobnou stresovou reakci, která poškozuje imunitní systém, spouští v mnohých lidech předpovědi tisíců mrtvých denně. U kolika z nás pod vlivem strachu dojde k narušení imunity a naplní tak tuto statistiku?

Připadá mi trestuhodné, že ač medicína virová onemocnění (až na nějaké výjimky) stále léčit neumí, je dovoleno těmito prognózami poškozovat to jediné, co proti nim můžeme použít.

My všichni máme k dispozici imunitní systém, který nás chrání celý náš život. Od narození je denně vystavován obrovskému množství virů, bakterií, plísní. Pokud čtete tento text, tak i díky tomu, že vás dokázal před těmito všemi patogeny ochránit. Je za ty roky vytrénovaný a je jen na nás, zda ho podpoříme nebo dovolíme strachu narušit jeho normální činnost. Potřebujeme, aby byl dokonale vyladěný, protože při mnoha infekcích může nadměrná imunitní odpověď nadělat více škody než samotný virus - a týká se to i koronaviru. A aby mohl dobře fungovat, potřebujeme být v klidu, při stresu se jeho činnost omezuje. Soustřeďme se tedy na to, co nám přináší do duše klid. To je volba, kterou máme ve své moci. Vždy si můžeme vybrat, na co se zaměříme ? ilustruje to fotka z mých šumavských toulek. Když se na tuto krajinu díváme, můžeme se soustředit na zkázu způsobenou orkánem... anebo můžeme vnímat mezi popadanými stromy nový život, který si vždy najde cestu.

Dr. Albert Schweitzer jednou řekl: ?Pacienti si nosí své lékaře uvnitř. Přicházejí k nám a neznají tuto pravdu. Děláme to nejlepší, když tomu lékaři, který je uvnitř každého pacienta, dáme šanci dát se do práce.?

Pojďme tedy pro tohoto lékaře uvnitř něco udělat.

Helena

P.S. O jedné z dostupných možností jak podpořit imunitu se dočtete v dalším článku. Chtěla jsem to napsat dohromady, ale už tak je to dlouhé :)

Foto: Autor