O vyřčeném slově

V některých komentářích k minulému článku mi bylo na Facebooku vytýkáno slovíčkaření a také to, že jsem vytrhla z kontextu slova lékařů JIP. Možná to nebylo úplně šťastné v této době, kdy jim na oddělení denně přibývají nemocní. Ale právě jejich slova pro mě byla popudem k sepsání úvahy, kterou jsem v sobě nosila už od jara.

Uznávám, že tito lékaři mají v těchto dnech extrémně náročnou práci po všech stránkách, včetně té emoční, a za jejich profesionální úsilí si jich nesmírně vážím. Náročnost dlouhých služeb v nemocnici (i když z jiného oddělení) znám na vlastní kůži. Pokud by citované vyjádření pronesl lékař po službě, odchycený na chodbě reportérem, ani bych nad tím nepřemýšlela. Jenže jejich prohlášení nebylo bezprostřední, podílelo se na něm více lidí, kteří měli prostor se nad formulacemi zamyslet. Byli totiž rozhodnuti ho medializovat jako reakci na prohlášení jiných. Proto bych očekávala, že použitá slova budou velmi pečlivě volena. Účel nesvětí prostředky a zvláště ne v situacích, kdy jde o život. Právě ta část, kterou jsem citovala, může vyděsit dosud nevyděšené či přidat další porci strachu těm již vyděšeným.

Mnozí zajisté znají rčení: „Vystřelený šíp a vyřčené slovo nejde vzít zpět“. Slova nás odlišují od zvířat a dokážou mnohé – mohou přinést radost i smutek, hrůzu i naději nebo dokonce život či smrt, jak se dočtete níže.
Medicína je úžasná ve svém pokroku, ale lékaři často selhávají právě v komunikaci, ve formulaci svých slov.
 
Vnímám to citlivě, protože jsem to sama zažila ve 22. týdnu těhotenství, kdy mě má gynekoložka poslala do nemocnice pro hrozící předčasný porod. Tam jsem naprosto paralyzovaná strachem při ultrazvuku vyslechla tato slova:
„Jsou tam zatím dva živé plody, ale jeden je bohužel dost nízko... No, kdyby se udržely, uděláme Vám cerkláž“ – to vše proneseno patřičně pochybovačným hlasem. Nebo možná ne, ale já jsem ho tak vnímala. Víc se se mnou nebavil a já neměla odvahu se ptát, byla jsem mladá a vyděšená. Pak mě poslali na oddělení, kde mi dali vypít hořčík a jinak si mě celou noc nikdo nevšiml. Byla to pro mě proplakaná noc hrůzy, kterou rezonovalo to hrozné slovo ZATÍM. Ráno mi doktor z rizikového oddělení naštěstí řekl, že jsem víceméně v pořádku, mám se víc šetřit a užívat hořčík. Dodnes se divím, že jsem z toho strachu nepotratila.

Za svou lékařskou kariéru jsem podobných historek vyslechla od lidí desítky. Padala v nich slova, která brala naději, vyvolávala pocit, že život skončil nebo bude už jen špatný. Věřím, že často mohlo jít jen o nedorozumění v citově vypjaté situaci, ale někdy z toho zaznívala i lhostejnost a vyhoření. Ale o tu teď nejde. Jde právě o to „slovíčkaření“. Pro mě to tehdy bylo memento, abych velice opatrně zvažovala všechna svá slova a jejich možný dopad. Vždy jsem se při své práci snažila přesvědčit, zda byla pochopena správně. Je mi jasné, že ne vždy se tak stalo a lidé si je mohli vyložit jinak. Pokud jsem někdy někomu nechtěně slovem ublížila, tímto se mu omlouvám. Nikdo není neomylný, všichni děláme chyby. Ale dobrého lékaře nedělá jen medicínské umění, ale často právě ta slova. Zvláště když v některých případech u vážně nemocných zbývají už jen ta. Pokud chce být lékař lékařem, a ne jen opravářem poškozených těl, MUSÍ dbát na obojí. A to se přitom slůvku „muset“ vyhýbám, jak jen to jde.
 
Na závěr pro ilustraci toho, že slova mohou přinést život či smrt budu citovat z knihy „Mír, láska a uzdravení“ od Bernieho Siegela, amerického lékaře:
„Kardiolog Bernard Lown vypráví dva příběhy, které ilustrují tento moment, ve své předmluvě ke knize Normana Cousinse „Uzdravující srdce“. Ilustrují, proč je komunikace tak životně důležitá a proč by se měla vyučovat na lékařských fakultách.
 V jednom případě dělal doktor vizitu se svými studenty a označil stav pacientky, trikuspidální stenózu (onemocnění chlopní), jeho iniciálami. Oznámil: „Tady je klasický případ TS,“ pro poučení Lowna a ostatních a odešel. Ihned poté, co vyšel ven, si Lown všiml, že ta žena je v silné krizi, má zvýšený puls a její předtím čisté plíce se plní tekutinou. Na dotaz, proč je tak rozrušená, mu řekla, že poznala, že ji doktor prohlásil za „terminální situaci“. Všechna ujišťování o opaku se ukázala jako zbytečná - koneckonců vždyť promluvil velký doktor - a nebylo možno ji přesvědčit, že její problém je relativně malý. K večeru dostala tato žena akutní infarkt a zemřela.
O mnoho let později dělal Lown vizitu se svými studenty, ukázal na kriticky nemocného pacienta, který měl to, co Lown nazval „pořádný, velmi hlasitý trojozvový cval“ na srdci. V lékařské terminologii cvalový rytmus znamená, že srdce selhává, protože srdeční sval je těžce poškozený a rozšířený. Pro toho muže se již nic více nedalo udělat a nebyla naděje na uzdravení. Nicméně udělal úžasný návrat ke zdraví a o několik měsíců později vysvětlil proč. Jakmile uslyšel dr. Lowna popisovat jeho srdce, že má „pořádný cval“, jak řekl, představil si, že to znamená, že má v sobě velkou sílu, podobně jako kůň, a že se na svůj stav začal dívat optimisticky a věděl, že se uzdraví - což udělal.“