O stáří

 
Stáří je životní etapa, která většinu z nás dříve či později čeká. Přestože je přirozená a vyhnout se jí nemůžeme, je v naší současné západní civilizaci vnímána převážně negativně – ostatně říká se, že každý by chtěl žít dlouho, ale nikdo nechce být starý. Stáří si spojujeme vesměs s  bezmocností a omezeními a stárnutí se bojíme právě pro velkou mírou nemocnosti, kterou pozorujeme u starých lidí. V minulosti přitom představoval vysoký věk něco zvláštního a byl vnímán jako společensky přínosný. U mnoha přírodních národů tomu tak je dodnes a staří lidé tam bývají vitální do vysokého věku a v míře, jaká je u nás považovaná za nemožnou.

Nad stárnutím a stářím jsem se asi poprvé hlouběji zamyslela před 3 lety, když jsem připravovala příspěvek na homeopatický kongres, který byl věnován právě nemocem stáří. Došlo mi, jak je stáří ve společnosti téměř automaticky považováno za období nemocí a zmaru. S tímto přístupem jsem se nechtěla ztotožnit, a proto jsem hledala zdroje, které by mě v tom podpořily. Dostala jsem se ke knihám a lidem, kteří tento všeobecně rozšířený pohled nesdílí. Jednou z knih, která mě zaujala a která by měla patřit k „povinné četbě“ nejpozději ve středním věku je „Nesmrtelné tělo, nekonečná duše“ od Deepaka Chopry. Mimo jiné tam píše:
„Protože jsme pohlceni léčením nejrůznějších nemocí, zapomněli jsme, jak vypadá stárnutí bez nemocí. Vědci, kteří se zabývají stárnutím, povětšinou zkoumali staré nemocné lidi v nemocnicích a pečovatelských ústavech. To, co pozorovali a definovali jako „normální“ stárnutí, bylo ve skutečnosti abnormální, protože normální lidé nebývají hospitalizováni. Nikoho by jistě nenapadlo definovat dětství na základě studií prováděných na pacientech v dětských nemocnicích. Stáří ovšem takovým způsobem definováno bylo.“

Při letošní jarní epidemii na mě dýchal především smutek nad právě takto prezentovaným obrazem stáří - jako obdobím bezmoci a zranitelnosti. Kdy se z lidí vyššího věku staly „objekty“ nucené péče, kteří často neměli šanci se rozhodnout, jak by svůj život chtěli žít. V zájmu jejich „ochrany“ byli ve strachu z hypotetické nákazy často připraveni o osobní kontakt se svými blízkými, mnoha z nich jejich rodina v dobré víře, že pro ně činí to nejlepší, přímo zakázala vycházet ven. Samozřejmě chápu obavy o zdraví svých rodičů a prarodičů, které tady ještě chceme mít, ale příčí se mi forma, která byla mnohými zvolena. Jako by se ze seniorů stali nesvéprávní jedinci, kteří nemají právo rozhodnout o míře rizika, které chtějí podstoupit. Jako hlavní problém vnímám, že starým lidem bereme jejich důstojnost, často se k nim chováme jako k malým dětem, kterým něco zakazujeme nebo přikazujeme a nebereme jejich názory vážně. Odráží se to i v běžně používaném oslovování „babi, dědo“ zdravotnickým i jiným personálem. Přitom by asi nikoho nenapadlo oslovovat lidi v produktivním věku „teto, strejdo“. V lepším případě jim nadbytečně pomáháme i v případech, kdy to není nutné, kdy by danou činnost zvládli – ale leckdy by jim to trvalo pochopitelně déle a pro nás je rychlejší, když to uděláme sami. Vlastně i zde je to stejné, jako to děláme s dětmi... Ač je to na první pohled hezké gesto, připravujeme je tím nejen o soběstačnost, ale i dobrý pocit z toho, co všechno jsou ještě schopni zvládnout.

V době epidemie jsme se pak zaměřili převážně na bezpečnost a zapomněli, že v životě nemáme jen materiální potřeby, ale že člověk je především tvor sociální, vztahový. Je sice hezké, že má co jíst, je v teple a schovaný před bacily, ale že potřebuje také lidské teplo se, v dobrém úmyslu jejich ochrany, dostalo do pozadí. I v češtině máme hezké přísloví, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Navíc zde není jen onen virus a nikdo z nás neví, kolik času zde má ještě vyměřeno. Může se stát, že kvůli bezpečnostním opatřením propásneme možnost s našimi blízkými naposledy být. Často se mi v té době vybavovalo podobenství z mé oblíbené „Modlitby žáby“ od Anthony de Mella:
Kupec poslal svého sloužícího nakupovat na bagdádský bazar. Ten se vrátil celý bílý a ustrašený. „Pane, když jsem byl na tržnici, narazil jsem na cizinku, a když jsem jí pohlédl do tváře, poznal jsem Smrt. Pohrozila mi a šla dál. Mám strach. Prosím tě, půjč mi koně, ať mohu před ní utéct co nejdál. Pojedu do Samary.“
Kupec se o svého sloužícího bál a tak mu dal nejrychlejšího koně. Pozdě odpoledne šel kupec sám na trh a viděl tam Smrt potulovat se mezi lidmi. A tak k ní přišel a povídá jí: „Pohrozila jsi dnes ráno mému ubohému sloužícímu. Cos tím myslela?“
„Já jsem mu nehrozila, jen jsem rozhodila ruce v údivu nad tím, že ho vidím zde v Bagdádu. Byla jsem totiž vyrozuměna, že se mnou půjde dnes večer ze Samary.“

Vzhledem k chmurně vnímanému období stáří není divu, že někteří lidé už kolem čtyřicítky, padesátky prohlašují, že v tomto věku už se narozeniny neslaví, děsí se každé další přibývající svíčky na dortu nebo svůj věk raději tají. Nedostane se jim většinou ani podpory od starších známých či příbuzných, kteří si naopak spíše přisadí. Např. k mým čtyřicátinám mi jedna žena lehce po šedesátce přála se slovy, že teď už to bude jenom horší.

Když přibývajícím rokům nemůžeme zabránit, snažíme se je aspoň zakrýt všemi možnými prostředky. Náš respekt dávno nepatří stáří, ale právě schopnosti zahladit jeho stopy. Hezky to formuloval v knize „Životní krize jako vývojové šance“ R. Dahlke:
"Pokud dnes staré lidi vůbec ctíme, tak jen průhledným způsobem, když je ujišťujeme, že to s nimi dosud není tak zlé, čímž dáváme nepřímo najevo, že to s nimi bude horší a že ty zlé časy, kdy budou opravdu vyhlížet staře, teprve přijdou. Slůvko dosud má klíčovou roli v těchto fraškovitých výrocích: Nevypadá dosud tak staře. Duševně je dosud velmi čilý. Největší pohanou je pak prohlášení: Duchem je to úplný mladík. Tím klade pubertu s její duchovní silou nad stáří“.

Mnozí mají pocit, že to nejlepší je za nimi a nic moc hezkého je nečeká. Jsou to vesměs ti, kteří poté, co jim odrostly děti, nevědí, jak svůj život naplnit. Kdysi mi jedna žena (42 let) na můj dotaz, z čeho má v životě radost, na co se těší, odpověděla, že ji nic nebaví a těší se na vnoučata. Problém je v tom, že si smysl života neumíme hledat v sobě a očekáváme, že nám ho naplní ostatní. Což by nevadilo, pokud bychom se na nich nestali závislí a neodvozovali svůj stav štěstí od toho, kolik času či pozornosti nám dávají.

Málokdo si v naší uniformní společnosti dokáže najít své místo ve světě, místo, které je jen jeho a nemůže ho nahradit nikdo jiný. Většinou se snažíme splňovat všeobecná očekávání a normy a být tím, kým vlastně ani být nechceme. Potřebujeme se nějak uživit, splácet hypotéky, podporovat děti na studiích apod. Proto často většinu života děláme něco, co nás netěší, jen je to zdrojem příjmů. V tomto kolotoči povinností, které na sebe sami dobrovolně uvalujeme, není čas se zastavit a položit si otázku, kam se to tak ženu? A pak přijde stáří a zjištění, že už není čas naplnit sny, se kterými přišla na svět naše duše. Přichází důchod a s ním mnohdy rozčarování, že nám život protekl mezi prsty a už není čas objevovat jeho tajemství.

Část lidí si začne realizovat aspoň některé sny, na které nebyl čas, ale často dříve či později zjistí, že na ně nemá fyzické síly či prostředky. Začínají se objevovat první drobné fyzické problémy, kterými nám tělo hlásí, že je čas zvolnit, jenže my chceme, aby tělo fungovalo jako za mlada. Teď, když už máme konečně čas na vše odsouvané na důchod, se toho přece nevzdáme. Začneme obcházet lékaře, aby nás obtěžujících příznaků zbavil, a přibývají prášky na ty či ony neduhy, které přinášejí často horší problémy, než byly ty, kvůli kterým jsme k lékaři šli. Ať se nám to ale líbí nebo ne, tělo příznaky vyjadřuje své potíže, které je potřeba řešit a ne pouze potlačit léky. Možná je čas se smířit s tím, že některé věci už nejsou v našich možnostech a otevřít se tomu, co této etapě náleží.

Vnímám stáří jako duchovní vrchol života, kdy by se mělo zúročit vše, čím si člověk za dlouhá léta prošel, co se naučil. Ve své podstatě by mělo být obrovským přínosem pro okolí opravdového staršího – staršího svou moudrostí, nikoliv počtem let. Ale protože naše západní společnosti odvozuje hodnotu lidí obecně od výkonů, jichž jsou schopni, nikoliv od moudrosti, kterou získali, přináší stáří s jeho omezeními negativní nádech. V prvních několika důchodových letech obrovsky narůstá počet infarktů a případů rakoviny – vzniká v důsledku pocitu lidí, že jejich užitečná doba je pryč; je to jen dojem, ale u toho, kdo ho bere vážně, stačí k rozvoji nemoci a smrti.

Je přirozené, že stárnutí přináší pozvolný úbytek sil, ale je také dobré vědět, že to nemusí platit absolutně. V roce 1958 byla vyhodnocena Baltimorská longitudinální (dlouhodobá) studie, která zkoumala 800 lidí mezi 20 a 103 lety, jejich zdravotní stav byl podrobně zjišťován každé 2-3 roky. Bylo zjištěno, že zatímco skupinově měřené fyzické schopnosti s věkem upadají, neplatí to pro všechny. Někdo si udrží kapacitu plic, u někoho došlo ke zlepšení funkce ledvin či množství krve, které srdce pumpuje při jednom stahu.

Každý z nás zná určitě nějakého seniora, který je i ve vyšším věku nejen zdravý, ale fyzicky i mentálně zdatnější než leckdo mnohem mladší. Znám také pár takových – některé ze svého osobního života, jiné z práce. Myslím, že mají něco, co je spojuje – jiný typ žití a vědomí. Mají něco, co je těší, co je přesahuje, co předávají ostatním. Není to u nich o udržování co nejmladistvějšího vzhledu a co nejlepšího fyzického výkonu, aby nenechali stáří zvítězit a ukázali sobě i okolí, že oni ještě staří nejsou. Jistě, i to nějakou dobu jde, ale pokud je tato snaha motivována jen strachem ze stárnutí, je jen dočasná. Ti skutečně „nestárnoucí“ se stárnutí nijak nebrání, oni spíš nemají čas se tím zabývat. Někdy sice mají i nějaké zdravotní potíže, ale vnímají je spíše okrajově, jako něco přirozeného a dávají jim jen takovou pozornost, jaká je nutná. Nedělají
něco, aby si dokázali, že ještě nepatří "do starého železa", ale čistě pro potěšení z činnosti. V jejich přítomnosti máte pocit, že jste u pramene, který vám může mnoho dát. Často v tomto kontextu vzpomínám na svého dědu, nadšeného turistu, botanika, ochránce přírody, gymnaziálního učitele, sběratele známek. Ještě když s námi byl ve svých 75 letech ve Vysokých Tatrách, tak mu to z nás čtyř (já tehdy 12, bratr 17 a máma 40 let) chodilo asi nejlépe. Bodejť by ne, když byl zvyklý chodit i stokilometrové pochody. On všechno to, co dělal, prožíval s plným zaujetím, ne proto, aby si dokázal, že ještě může. On i ti další, které jsem měla čest poznat, si byli v něčem podobní. Zaujatí tím, co dělali, životem samým. Co bylo důležité, sice často pracovali i ve vyšším věku, ale pracovali hlavně pro radost z milované činnosti, s menší intenzitou než v produktivním věku, a měli spoustu dalších zájmů.

V protikladu k nim jsem se v průběhu let v ordinaci setkala s několika pracujícími seniory s často vážnými nemocemi – rozdíl oproti těm výše uvedeným víceméně zdravým byl v tom, že to byli lidé odmítající zvolnit, přepustit své místo mladším. Na jednom z nich stál docela velký projekt, bylo na něj navázáno mnoho dalších lidí, ale on se odmítal o svou práci dělit. Byli to lidé, kteří zasvětili život jen své práci, často jí obětovali i vztahy, neměli jiné zájmy a existovali jen skrze svou práci. Neměli to štěstí, aby zjistili, že ve skutečnosti svou prací nejsou. Pokud by přišli o práci, přišli by o vše – proto se svého místa drželi a odmítali ho opustit. U nich jsem nevnímala z jejich práce radost, ale urputnou snahu o ni nepřijít. Právě neochota přijmout stáří jako přirozenou součást a završení životního cyklu, jako čas zpomalení a zklidnění, může vést až k nemocem, které nás zpomalí či zastaví nedobrovolně.

Do ordinace se mi ale dostávají ale i další typy seniorů, vesměs jsou to lidé s různými zdravotními problémy, kteří hledají alternativu k léčbě, kterou jim nabízí klasická medicína. Přijde mi naprosto úžasné, že někdo je otevřen hledání alternativ i ve vysokém věku, nepředá starost o své zdraví lékaři, nespokojí se s polykáním hrstí prášků, ale chce o své zdraví pečovat aktivně sám. S těmi bývá radost pracovat, z jejich pohledu na život vděčně čerpám.

A co můžeme udělat pro to, abychom prožili stáří spokojeně a zdravě a ne bezmocně a nemocně? Většina lidí to řeší užíváním různých přípravků, o kterých se doslechne, že zpomalují stárnutí a brání rozvoji nemocí. Jistě, vhodné doplňky stravy mohou pomoci, ideálně v co nejpřirozenější formě a individuálně vybrané, protože každý z nás je jiný a potřebuje něco jiného. Ale pokud to bude to jediné, co budeme pro sebe dělat, tak nás nezachrání.

Na fyzické úrovni potřebujeme kvalitní zdravou stravu – ale je potřeba vědět, že pro každého je vhodný jiný typ stravování. Nejsme přece stejní a to, co jednomu prospívá, může druhému škodit. Ale ještě mnohem důležitější je dobré trávení, bez něj bude bez užitku i ta nejlepší strava. S tím, aby trávení dobře fungovalo, nám mohou pomoci celostní systémy, např. ájurvéda. Dále je potřeba dostatek přiměřeného pohybu a také spánku. Ideální je, aby byl co nejdelší před půlnocí. Tehdy se produkuje nejvyšší množství růstového hormonu, který nezodpovídá jen za růst v dětství, ale také za regeneraci tkání během celého života. Za velice důležitý je považovaný i pravidelný denní a pracovní režim.

Mnohem, mnohem důležitější ale je spokojené prožívání života. Jsme jediní tvorové na Zemi, kteří jsou schopni změnit biologii svého těla tím, co cítíme a jak myslíme. Stárnutí se děje v mysli; proto se tak u každého jedince liší. Strach ze stárnutí způsobuje, že stárneme ještě rychleji.


Více se tomu, co pro sebe můžeme udělat, věnuji ve své přednášce „Celostní pohled na vyšší věk“, na kterou vás tímto srdečně zvu.