O odpuštění

 
Tento příspěvek píšu v období mezi Slunovratem a novým kalendářním rokem a možná právě tento čas mě přiměl napsat něco jiného, než jsem původně zamýšlela. Také k tomu přispěl někdo, s kým jsem se v nedávných dnech potkala. Trpí zdravotním problémem, který zavinil svou neopatrností někdo jiný – a on se odmítá vzdát své „oprávněné“ zloby na něj. On může za vše, čím se mu život zkomplikoval a nebude spokojený, dokud nebude po zásluze potrestán. Jedná se o klasickou hru oběť – viník... Hru, která udržuje energii nemoci a brání uzdravení. Tento model je oblíbený, protože je taaaak pohodlný, můžeme svést své trable na někoho jiného, aniž by nás to nutilo něco udělat, změnit. Navíc nám často přináší i soucit a obdiv okolí za to, jak své problémy statečně neseme. Asi jen málokdo někdy v životě neuvízl v této pasti. V první chvíli, kdy se nám něco „nezaslouženě“ přihodí nebo nám někdo ublíží, je to pochopitelné. Ale pokud chceme žít naplněný zdravý život, je potřeba roli oběti opustit a jít dál.

NEODPUŠTĚNÍ je častou příčinou nemocí. Hýčkání si svých křivd, bolestí, ztrát, kterých se na nás někdo dopustil. Rodiče v dětství, učitelé ve škole, nadřízení, partneři, děti, systém. Pocit, že se nám stalo něco, co si nezasloužíme, co je nefér. Nejednou se k nějaké takové bolesti v průběhu léčby dostaneme.

Znám lidi, kteří žijí opravdu zdravě – jedí bio, jsou vegetariáni či vegani, cvičí, meditují, domácnost mají non-toxic apod., no prostě dělají vše, co si pod zdravým způsobem života můžeme představit. Jenže ouha, mají často víc zdravotních potíží než ti, kteří žijí podle těchto měřítek více než nezdravě. Často je příčina právě v ulpívání na křivdách minulosti. Problém ovšem je, že si toho většinou ani nejsou vědomi. Věří tomu, že je vše vyřešeno, že odpustili – ale pak vyjmenují vše, co jim dotyčná osoba provedla a evidentně jim to jedno není. Dokud v sobě chováme negativní pocity vůči někomu, sebelepší životospráva nás nezachrání...

Poprvé jsem o neodpuštění jako překážce k uzdravení slyšela před mnoha lety na jedné homeopatické přednášce. Přednášející zmínila případ muže, kterému nemůže pomoci, protože on nechce odpustit bratrovi, že zdědil dům. Pocit křivdy v něm stále je a užírá ho zevnitř, bere mu radost ze života... Na medicíně nám o takových příčinách nemocí neříkal nikdo.

Ano, často nám někdo provede vědomě či nechtěně něco, co se zdá být objektivně neodpustitelné. V tu chvíli je naprosto přirozené cítit se zranění, podvedení, ublížení, chtít dotyčnému zranění oplatit. Je to určitá fáze vyrovnávání se s bolestivou událostí a je v pořádku. Problém však nastává, pokud tyto pocity přetrvávají a my je nechceme opustit. Tím, že v sobě živíme zášť a touhu po odplatě, netrestáme jeho, ale ubližujeme sobě. On o tom leckdy ani neví nebo je mu to jedno. To my se tím užíráme, nemůžeme spát, spřádáme plány, jak se domoci spravedlnosti. Neodpuštění nás zbavuje energie a radosti ze života. Dokud nedokážeme záležitost opustit, nechat ji za sebou, přetrvávající zášť nás poutá k těm, jimž jsme neodpustili. Když dokážeme odpustit a zapomenout, uvolníme energii, kterou živíme svou křivdu a zlobu, a ona bude k dispozici pro něco lepšího. Navíc s každou další podobnou situací, kterou dokážeme odpustit, zjistíme, že už se ničivou energií ublížení necháváme zasáhnout méně a méně.

Mnoho lidí má problém odpustit, protože má pocit, že by tím vlastně schválili zlý skutek jiného. Ale odpuštění něčeho neznamená, že to, co se stalo, bylo v pořádku. Odpuštění je dárkem pro nás -  PUSTÍME ublížení OD sebe, přestaneme se emočně udržovat v dané situaci, abychom ji neprožívali znovu a znovu.

Snad nejvýstižněji to charakterizuje příběh z knihy „Modlitba žáby“ od Anthonyho de Mella, o který se s vámi podělím:

Bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora navštívil spoluvězně, který s ním prošel všemi útrapami.
„Odpustils nacistům?“ ptal se přítele.
„Ano.“
„Já ještě ne. Mě nenávist k nim pořád ještě sžírá.“
„Pak jsi ale jejich vězněm zůstal“, povídá mu jeho přítel jemně.
(naši nepřátelé totiž nejsou ti, kteří nás nenávidí, ale ti, které my sami nenávidíme)...

Odpuštění ostatním je tím prvním krokem. Tím dalším je odpustit sobě, že jsme dovolili, aby náš život byl - leckdy dlouhé roky - ovlivňován zlobou a výčitkami.

Další úroveň v tomto procesu je připustit, že vše co se stalo, mělo svůj význam, že nás to někam dovedlo. Že bez těchto událostí bychom byli někým úplně jiným. Že sice možná stále nechápeme jejich smysl, ale otevíráme se tomu, že pochopení přijde, až na ně budeme připraveni.

Když pracuji s někým, kdo si s sebou táhne negativní prožitky z minulosti, doporučuji mu následující cvičení. Často ho dělám s klienty v hypnóze, ale je jednoduché a může ho zvládnout každý sám – pokud chce. Je z knihy Thorwalda Dethlefsena „Osud jako šance“. Ze začátku může být toto cvičení poněkud obtížné, ale je třeba ho opakovat – pak zažijeme, že je nám lépe, že zmizel jakýsi vnitřní tlak. Dá se dělat i naopak - pokud nemůžeme něco odpustit sami sobě, něco, co nás stále trápí a rádi bychom to udělali jinak – ale už to není možné. Tato varianta je moje vlastní vylepšení :). Když jsem si toto cvičení četla, připadalo mi úžasné a chtěla jsem si ho vyzkoušet, ale nenašla jsem nikoho a nic, na co bych ho mohla aplikovat (což mě potěšilo, protože před lety bych takových situací našla spoustu; vlastně má cesta k sobě začala před mnoha lety jedním odpuštěním a přijetím toho, že za vše v životě si můžu sama). A jak jsem tak přemýšlela, jak to tedy vyzkoušet, napadla mě situace, která mě dlouho trápila. Tehdy jsem se v přesvědčení, že dělám to nejlepší, nechovala (z mého pohledu) moc dobře k někomu, kdo mi byl blízký... A on si pak umřel a nechal mě v tom urputném pocitu viny... Racionálně jsem to zpracované měla, bylo to v dobrém úmyslu a vím, že mi to neměl za zlé, ale na úrovni emocí to tam bylo pořád... A stal se zázrak – během 5 minut jsem se zbavila výčitek, které mě trápily 3 roky. Pochopení, že tak jak to bylo, to bylo v pořádku, bylo nesmírně osvobozující. Jen prosím nečekejte, že to bude stejně rychlé, většinou to opravdu chce opakovat.

A zde tedy je:

Posaďte se nebo si lehněte na klidném místě. Zavřete oči a nechte před svým vnitřním zrakem proběhnout situace, o kterých si myslíte, že by bylo lépe, kdybyste je nezažili. Tyto „negativní“ osudové situace si prohlédněte zároveň s osobami, o nichž si myslíte, že vám ukřivdily a že by bylo lepší, kdybyste je nikdy nepotkali. Zatímco pozorujete takovou událost a s ní spojené lidi, uvědomte si, že to všechno je zákonitý úsek zcela osobní osudové cesty a že bez tohoto zážitku byste dnes nebyli to, co jste. Zkuste pochopit smysluplnost toho, co se stalo, abyste tak pomalu mohli začít být vděční za to, že se všechno stalo tak, jak se to stalo. Teprve když se vám podaří se v duchu nad událostmi a osobami pousmát a poděkovat všem, že byli ochotni se podílet na uskutečňování osudu, teprve pak přejděte na další zážitek a naložte s ním stejným způsobem.

Patřím mezi ty, kteří věří, že tento náš současný život není jediný izolovaný, ale je jen jedním z kamínků velké mozaiky, která nás vede k dokonalosti. Pokud to člověk vnímá takto, je zde ještě další úhel pohledu – karma. Karma nám jednoduše říká, že to, co se nám děje v přítomnosti, vychází z příčin, jež jsme sami v minulosti uvedli do pohybu, ať už se tak stalo před deseti minutami nebo deseti životy. Vede nás k zodpovědnosti za to, jak se chováme nyní. Ono omílané karma je zdarma, které je tak často slyšet, je mířeno většinou ven – v přání, aby doběhla ty, co nám či někomu jinému něco způsobili. Málokdo se zamyslí nad tím, že byl on sám právě dostižen svými dávno minulými činy.

V ordinaci občas slyším věci, kterým se ani nechce uvěřit. Skoro pravidlem ale bývá, že největší pochopení mívají ti, kteří trpěli opravdu hodně. Jiní se pro podstatně méně závažné věci užírají dlouhé roky a připadají si jako oběť zlého osudu. Ale ať už si neseme z minulosti cokoliv, my sami jsme těmi, kdo rozhodují o svém dalším osudu. Pokud budeme stále svádět své problémy na rodiče či někoho jiného, zdůvodňovat si, že něco nemůžeme, protože jsme v minulosti utrpěli zranění, nepohneme se z místa. Nejsme oběti. Můžeme si říci: „Ano, tohle se stalo, bylo to bolestivé a je to součástí mého života. Ale překonal jsem to a nechal tam, kde to vzniklo. Nemusím a nechci tahat mrtvou minulost stále za sebou“. Teprve když přijmeme minulost bez toho, že bychom se trápili tím, že měla být jiná, teprve tehdy nastoupíme cestu k léčení.

Na závěr připojuji dva Youtube odkazy na téma Odpuštění. První je Neale Donald Walsch „Malá dušička a Bůh“ – nádherné hluboké povídání zde . Druhý je tibetský způsob, jak vyjít s obtížnými lidmi zde . Dokáže rychle snížit hladinu negativních emocí a přinést klid :). Tak hezký poslech. A pro ty, kteří rádi čtou, doporučuji na toto téma krásnou knihu „Kouzelník ze Lhasy“, autor David Michie.

Pokud si v sobě nesete nějakou minulou bolest, v těchto dnech před koncem roku je ideální čas nechat ji za sebou, ODPUSTIT a do dalšího roku vykročit o něco lehčí – nebo aspoň s rozhodnutím, že nastal čas se nějakého kostlivce z minulosti zbavit a uděláte pro to vše, co je ve vašich silách.

Přeji vám lehkost a mír v duši nejen v roce 2020, ale i v těch dalších.