O bolesti

 
BOLEST – něco, s čím se setkal každý z nás. Protože se nedá přehlížet, vnímáme ji asi nejpřesvědčivěji ze všech svých pocitů. Při jejím dlouhém trvání, velké intenzitě nebo častém opakování se stane, že si začne žít svým vlastním životem a my žijeme v obavách, kdy se zase objeví. Vyvolává v nás proto respekt a strach... Strach je přitom zásadní složkou bolesti a často i její příčinou. Strach z toho, že bolest nepřejde, že zesílí. Pokud odstraníme strach, zůstane jen pocit – a s pocity se dá lépe pracovat.

Akutní bolest je signálem poškození tkáně. Pokud je náhlá, silná, neznámého původu a přetrvává, je nezbytné neodkladné lékařské vyšetření. Může být prvním, či dokonce jediným, příznakem život ohrožujících stavů – infarktu, trombózy, náhlé příhody břišní a dalších. Ale tyto bolestivé stavy nejsou předmětem tohoto článku, bude se týkat těch chronických, jejich emočního podtextu a náhledu řešení.

O vlivu emocí při vnímání bolesti se ví již dávno. Např. dr. Beecher (který během 2. světové války působil ve vojenské nemocnici na příjmu zraněných a po válce jako expert na léčbu bolesti na Harvardu) si uvědomil rozdíl v hodnocení bolestivosti stejně vážných poranění u vojáků a civilistů. Zatímco 70% vážně zraněných vojáků přijatých do polní nemocnice udávalo, že nemají žádné bolesti a nepotřebují morfin, civilisté s podobnými zraněními naopak v 70% bolesti měli a morfin potřebovali. Předložil tedy hypotézu, podle níž byl rozdíl ve vnímání bolesti způsoben faktem, že zranění měla pro každou skupinu úplně jiný význam. Vojáci cítili většinou úlevu, že přežili bitvu, budou v bezpečí a možná se dostanou i domů, u civilistů zranění naproti tomu znamenalo vážné narušení jejich života a ohrožení budoucnosti. Z tohoto pozorování vychází poznatek, že bolest není přímo úměrná závažnosti zranění, ale odráží také emoční stav zraněného člověka.

Různé bolestivé stavy patří k nejčastějším důvodům, proč lidé vyhledávají lékaře či jiné terapeuty. U většiny lidí, trpících nějakou chronickou bolestí, se přitom nenajde žádná fyzická příčina.  Ale i když se „něco najde“, nemusí to znamenat, že to je příčina. Mnoho lidí s „jasnou příčinou“ se často ani po léčbě necítí lépe. Ono totiž to, že se „něco najde“,  vůbec nemusí s bolestí souviset, když se hledá, vždy se něco najde, medicína je pokročilá... Vezměme si třeba bolesti zad – je známou skutečností, že v určitém věku se nějaký fyzický nález najde téměř u každého. V roce 1994 byla uveřejněna studie, ve které lékaři vyšetřili 98 lidí, kteří nikdy netrpěli bolestmi zad – a přitom jen 1/3 z nich měla páteř bez odchylek. Zbývající lidé měli na ploténkách výrůstky nebo je měli i vyhřezlé – a přitom neměli žádné obtíže... Zde je důvod, proč často ani operace nevedou k očekávanému výsledku a bolesti stále trvají nebo se i zhorší. Neléčí se to, co je skryto za bolestí... Ale i operace může léčit, aniž by řešila příčinu, to pokud se zapojí placebo efekt – Lissa Rankin uvádí ve své knize „Mysl je mocný lékař“ případy úlevy od bolestí kolen po fiktivních operacích, které byly v minulosti v rámci výzkumů placebo efektu prováděny (dnes by to těžko prošlo přes Etickou komisi) - vše vypadalo jako při skutečné operaci, včetně řezu na kůži. A s překvapením se zjistilo, že mnoha lidem se ulevilo – uvěřili, že operace je jejich problémů zbavila.

Při vzniku chronické bolesti hrají velkou roli hlavně nevyjádřené negativní emoce – pokud je potlačíme, vystoupí na povrch v podobě bolesti. Fyzická bolest je společensky přijatelnější než psychická, tu si často lidé nedovolí projevit přímo. Proto se přesune do těla, čímž jí je umožněno se takto nepřímo projevit. Záleží pak jen na okolnostech, které místo na těle nakonec začne bolet. Bolest je tedy v podstatě voláním psychiky o pomoc skrze naše tělo, je výzvou k zásahu, po kterém bolest může odeznít – což ovšem neznamená, že si tělo říká o analgetika. Navíc jen málokdy ordinované léky bolest vyléčí, většinou pomohou jen na chvíli a i na to jsou potřeba stále vyšší a vyšší dávky.  Jak napsal David Morris v knize „Culture of pain“: „Naše kultura rozhodně selhává, protože stále usiluje o to, aby bolest ignorovala a udusila pod horou anelgetik“.  Problém je, že ani nemocní, a co hůře, ani lékaři, tyto souvislosti často neznají nebo si je nechtějí připustit. V okamžiku, kdy potlačíme nějakou intenzivní emoci, která se nám začala šířit tělem, dojde v dané oblasti ke zvýšení svalového napětí, které má za cíl zabránit bolestivé emoci vyplout na povrch. To je následováno zhoršeným prokrvením a tím i přísunem kyslíku do dané vnímavé oblasti, což svalům, nervům, šlachám i vnitřním orgánům brání v normální činnosti a dochází ke stálému zhoršování bolesti – a bludný kruh je zde. Protože chronická bolest má i svou fyzickou složku, může pomoci zásah lékaře (obstřik), fyzioterapie apod. Ale léčba zaměřená pouze na tělo působí jen na malou část celého komplexu, z nichž je bolest složena, pomíjí to, že mozek sám vytváří prožitek bolesti a může ho vytvořit dokonce bez přítomnosti vnějších stimulů (např. u fantomových bolestí amputovaných končetin). Že bolest může vzniknout „účelově“, aby člověk unikl nepříjemným či nechtěným situacím, získal pozornost nebo že nás duše jejím prostřednictvím upozorňuje, „že tudy cesta nevede“, že je naléhavě potřeba něco na naší životní cestě změnit.

A co s tím?

I v případě chronických nebo opakovaných bolestí považuji za důležité řádné vyšetření (doktor ve mně se nezapře :)). Přece jen mohou existovat stavy, které se mohou zhoršovat postupně a bolest může být jedním z prvních příznaků. Pokud by to bylo něco vážnějšího, máme možnost s tím něco dělat – ať klasicky, celostně nebo obě metody spojit – to si zvolí každý sám za sebe.

Jednou z možností, které mohou pomoci s chronickými či recidivujícími bolestmi je homeopatie. Mám velice dobrou zkušenost s léčbou bolestí zad, hlavy, břicha, kloubů i dalších. Pokud jsou ale problémy dlouhodobé, je třeba počítat s delší dobou léčby (měsíce). I když i v takovýchto případech se někdy dějí zázraky. Jako například u muže, který 3 roky trpěl bolestmi zad, začaly po větší námaze, došlo k výhřezu ploténky, byl hospitalizován, měl infuze, následovala rehabilitace, dlouhodobě bral kortikoidy, přesto se akutní stav několikrát zopakoval a i v mezidobí ho záda bolela, v době návštěvy mu vystřelovaly bolesti i do nohy a měl poruchu kožního čití. Dala jsem mu homeopatika, doporučila kontrolu za 3 měsíce s tím, že léčba bude na delší dobu – a už jsem ho nikdy neviděla. Myslela jsem si, že očekával zázraky a když homeopatika nepomohla okamžitě, tak tomu nevěří... Nicméně za několik let přišel jiný mladý muž, který mi sdělil, že ho ke mně poslal bratr, kterému jsem kdysi pomohla – a to byl onen muž s bolestmi zad. Homeopatika prý bral asi měsíc a od té doby je bez problémů... I takovéto případy jsou – ale je to spíše ten jeden konec Gaussovy křivky, většinou to vyžaduje trpělivost a delší dobu. Ale i při homeopatické léčbě je třeba hledat, co nám tělo bolestí říká, ne ji jen odstranit – brát to jako křižovatku, kdy je třeba změnit směr a homeopatika jen jako úžasnou pomoc.

Další možností je meditace – ve studii z roku 2009 vědci z Univerzity Severní Karoliny zjistili, že pouhých 20 minut meditace denně 3 dny po sobě, může snížit intenzitu vnímání bolesti. Podobně působí různé relaxační techniky.

Poklepové techniky – velice se mi u pacientů i u mě osvědčila technika Dynamind – tak jednoduchá, že se ji lze naučit v průběhu jednoho sezení.

Excelentní metodou je hypnóza nebo i autohypnóza. S jejich použitím byly provedeny i velké operace bez použití jakýchkoliv jiných anestetik. Hypnóza nám umožní odstranit jakýkoliv druh zbytečné bolesti, ale neodpojí nás od vnímání ev. nových problémů či změn. Což je velký nedostatek silných analgetik – odstraní (na čas) bolest, ale člověk si může ještě více ublížit (nezapomínejme, že bolest má ochrannou funkci, takže její utlumení může vést ke zranění) nebo nezaregistruje pod clonou léků, že vznikl nový problém. Hypnóza pracuje s tím, že se na bolest zaměří a jakmile se na bolest soustředíme, může se začít vzápětí měnit. Když ji dokážeme pozorovat a zbavíme se obav z ní, tak bolest znatelně poleví. Nejde o to odpoutat pozornost jinam (k jídlu, televizi apod), ale dovolit si proniknout do její podstaty, nebojovat s ní, nechat ji, aby pokračovala, jak dlouho bude chtít, splynout s ní, ponechat jí svobodu, vzdát se snahy ji ovládnout. Teprve pak zmizí. V hypnóze se dají hledat příčiny, ale není to nutné jako primární cíl – dá se pracovat s bolestí jakou takovou. A už tím, že je člověk v relaxovaném stavu, dojde k výraznému snížení svalového napětí a úlevě, navíc ho v tomto alfa stavu často napadnou souvislosti, aniž by po nich cíleně pátral. Autohypnózu se může naučit každý, není to nic složitého.

Pár případů na závěr:

Mladá žena přišla s chronickými bolestmi v krku. V rozhovoru zmínila, že v manželství není šťastná, nemůže projevovat své názory a pocity, protože manžel se jí buď vysměje, že řeší prkotiny nebo ji neposlouchá... Po nasazených homeopatikách už dokázala svůj názor sem tam říct a někdy i obhájit, což se manželovi moc nelíbilo a doma začaly hádky. Jednou došlo k větší nepříjemnosti, žena nechtěla vyvolat hádku před dcerou a proto výhrady „spolkla“... Během asi hodiny se objevila taková bolest v krku, jakou do té doby nezažila. Uvědomila si souvislost a dodatečně vše vyjádřila, k hádce došlo, leč bolest polevila... Doporučila jsem jí, aby vyhledali párovou terapii, pro kterou po delší době žena manžela přesvědčila a hodně jim pomohla.

Zbylé jsou z mého života... Před asi 2 lety mě v práci od rána pobolívala hlava, docela silně, ale při práci jsem na to nemyslela a dalo se to vydržet (klasické odvedení pozornosti). Večer jsem měla v ordinaci ještě seminář, po kterém jsem přespávala v práci. Po jeho skončení mě hlava začala bolet tak silně, jak jsem nikdy do té doby nezažila (navíc jsem na bolehlavy nikdy netrpěla). Rozhodla jsem se to zaspat, jenže po ulehnutí jsem dostala strach, co když to nepřejde, analgetika žádná nemám, ani akutní homeopatika, co tady budu dělat sama, bez pomoci. A dodnes si pamatuji, jak tím okamžikem, kdy se objevil strach, bolest zesílila k nesnesitelnosti, chtělo se mi i zvracet a propadla jsem chvilkové panice... Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a dokázala použít jednu z technik autohypnózy, bolest se docela rychle zmírnila tak, že se mi podařilo usnout a ráno byla pryč. Pro mě to bylo velice poučné v tom, o čem jsem psala výše – jak moc je bolest ovládána strachem. Netuším příčinu, proč se tehdy objevila, možná jen proto, aby mi dovolila zažít tuto zkušenost.

Letos v létě, poté co jsem četla inspirující článek Venduly Kociánové o tom, jak ženské tělo není nastaveno na výkon a hluboce s ním souzněla, jsem si to procítila i ve vlastním těle.... Teorie a praxe bývají rozdílné, že... Jela jsem se synem na kole, u nás za chalupou na kopci máme takovou časovku, na které si měříme kondici... A já prostě chtěla mít skvělý čas (lepší než manžel pár dnů předtím...). Už na začátku kopce mě bolelo v podbřišku a vzpomněla si na onen článek, ale pochybnosti jsem hodila za hlavu a jela naplno. Čas jsem měla dobrý, ale nahoře mě popadly takové bolesti břicha, jaké jsem snad nezažila ani při zánětu appendixu. A ne a ne přejít. Používala jsem mentální a poklepové techniky na odstranění bolesti, které nijak nepomáhaly – tedy jen do té doby než jsem do nich zařadila omluvu svému tělu i své duši, že jsem je neposlouchala. Pak jako zázrakem vše přešlo... Slíbila jsem si, že tyto signály budu brát propříště vážně. Už žádné výkony, vše jen pro radost.

No nedodržela jsem to... Aspoň ne pokud jde o signály od těla. A tak musela přijít další lekce. Při konci minitúry opět na chalupě už v září jsem závěr cesty lesem šla bosa – byl to mimořádně krásný teplý den, říkala jsem si, kdy se mi to zase povede, projít se bosa po mechu, písku, jehličí... A abych nemusela nést pohorky, svázala jsem si je a zavěsila přes rameno. Po nějaké době mě začalo bolet rameno a lopatka, jak se tam tkaničky zařezávaly. Ale nechtělo se mi je nést v ruce, tak jsem si toho nevšímala. Vymstilo se mi to hned následující den, kdy mě lopatka začala bolet docela dost, ale bylo to ještě snesitelné... Následující den jsme odjížděli do Alp – v noci už mě to bolelo při každém pohybu, otočit v posteli se nedalo, pak to díky homeopatikům trochu povolilo. Ale po dlouhé cestě do Rakouska se to po příjezdu vystupňovalo do takové podoby, že jsem nemohla ani otočit hlavu nebo zvednout ruku, bolelo mě to i při každém kroku, takže jsem večerní procházku po okolí protrpěla (nikdy jsem si do té doby neuvědomila, jak jsou při chůzi zapojeny i lopatky...). V noci jsem toho moc nenaspala, praktikovala jsem tedy autohypnózu a ráno to bylo skoro dobré. Zvládli jsme lehčí túru a druhý den už ani náznak předešlé bolesti... Je to pro mě poučení, že nejen signály duše, ale i ty od těla, že se mu něco nelíbí, je potřeba brát vážně.

Před týdnem začal podzim, příroda se pomalu chystá k odpočinku, aby nabrala sílu na další životní cyklus. I pro nás je to vhodný čas, abychom se ponořili do sebe a snad našli odpovědi na některé své dosud nezodpovězené otázky. Pokud tedy už dozrál čas natolik, že jsme ochotni ty odpovědi slyšet. Když si dokážeme své „chyby“ přiznat dobrovolně a řešit je, nebude muset přijít bolest, aby nás k tomu donutila.

Přeji všem krásný poklidný podzim a mnoho objevů na cestě k sobě.