O smyslu nemoci

 
Pročítala jsem si minulé příspěvky a došla jsem k závěru, že k sezónním doporučením není moc co dodat, najdete v nich vše potřebné - jak pečovat o své zdraví pomocí přírodních metod. Jen bych se ještě zmínila o možnosti využití akutní autopatie při jakékoliv počínající nemoci, doporučuji ji i sama používám úspěšně již několik let - videoukázka zde .

Autopatie je metoda, která je založena na stejném principu jako homeopatie, jen jako výchozí látku, která se potencuje, používá vlastní zdroje – při akutní autopatii nejčastěji slinu – v té je odraz toho, co v organismu probíhá. Provedení je jednoduché – stačí plivnout na lžíci (jen je potřeba mít čistá ústa, tj. aspoň 1/2 hodiny nejíst, nepít apod.) a slinu přelévat 15 vteřin vařící vodou tak, aby se voda na lžíci vířila – tzn. ne příliš pomalu ani rychle. Vodu ze lžíce necháte odtékat do dřezu a použije se jen voda, která na lžíci zůstane. Tu necháte vychladnout, poválíte v ústech a spolknete. Doporučuje se i potřít vodou oblast 6. čakry (3. oka) a u malých dětí pupík. Lze jen potřít nebo spolknout, já obvykle obojí kombinuji a při bolestech v krku potírám i krční čakru. Největší efekt autopatie má, když se provede co nejdříve při prvních příznacích nemoci, pak je vhodné opakovat ji během dne a pokaždé přidat při přelévání vodou 5 vteřin navíc. Pokud provádíte autopatii někomu jinému (např. dítěti), je nutné si zakrýt nos a ústa.

Nyní bych se ráda přesunula od obecných doporučení nejen v tomto příspěvku, ale i v těch následujících, k informacím o smyslu nemoci, nejprve obecně, časem dle konkrétních potíží. Protože léčba nemocí přírodními prostředky je sice lepší než chemií, ale pořád je to jen pokrývání symptomů, neřeší skutečnou podstatu, proč nemoc do našeho života vstoupila… Ale přece jen má v přírodní léčbě homeopatie zvláštní postavení – tím, že je to informační léčba, zasahuje naši duchovní podstatu a často sama přináší změnu náhledu na život, zdraví, nemoc.

Nemoc je VŽDY informace pro nás, neexistují nesmyslné nemoci. Ukazuje nám, že jsme někde sešli z cesty, je to taková křižovatka, na které se musíme rozhodnout, jak pokračovat dál. Buď se můžeme vydat tou snadnější cestou, vzít si prášek, pokud nezabere, tak navštívit ať lékaře či alternativního terapeuta a snažit se jen zbavit nepříjemných symptomů. Pokud ale dojde k jejich odstranění bez pochopení, proč zrovna teď jsem onemocněl/a, je jen otázkou času, kdy se potíže vrátí nebo objeví v jiné podobě. Tyto jiné potíže v době dnešní specializace léčí zase jiný lékař, takže původní lékař je přesvědčen o úspěšnosti své léčby. Jako příklad bych uvedla tzv. alergický pochod. Pod tímto označením se skrývá poznatek alergologů, že atopický ekzém kojenců často přechází v dalších letech do alergické rýmy a posléze do astmatu. Alergologové to berou jako prostý fakt, bez pochopení podstaty. V čem je ale princip? Potlačením ekzému (zejména kortikoidy, ale i oblíbenými zinkovými mastmi) jen problém, který se manifestoval na kůži, zatlačujeme hlouběji – napřed na povrchnější sliznice (nos, oči) a dalším potlačováním na těchto místech hlouběji do průdušek (astma). Obráceně to postupuje např. při homeopatické léčbě – astma mizí jako první, zato ekzém může vzdorovat dlouhou dobu a navíc se může přechodně velice zhoršit. Zažila jsem to před lety i u vlastních dětí – v průběhu homeopatické léčby je astmatické potíže přešly rychle, zato ekzém se jednu dobu neúnosně zhoršil. Bylo mi jich líto a rozhodla se je namazat kortikoidy, ať se si jim aspoň na chvíli uleví od svědění -  a ještě ten večer se u nich po dlouhé době objevily astmatické potíže. To samé mi pak mnohokrát vyprávěly maminky v ordinaci. Medicína tento fenomén nezná, či spíše neuznává.

Základy dnešního přístupu klasické medicíny položil Hippokrates, který pocházel z příbuzenstva slavného Asklepióna, jehož následovníci léčili rituály a magickým zpěvem. Hippokrates, ač si na příbuzenstvu s ním zakládal, porušil tradici této kněžské medicíny a začal nemoci, osvobozené od jakékoliv jejich hlubší podstaty studovat a ze studia jejich průběhu vyvíjet odpovídající kúry. Odklon od této tradice je odklonem od churavění a obrácení k nemocem.  Medicína se dodnes zabývá diagnózou a terapií „nemocí“ a přehlíží vlastní problém „bytí nemocen“. Není léčený nemocný člověk, ale jen jeho nemoc, její příznaky (čerpáno z knihy „Osud jako šance“ od Thorwalda Dethlefsena).

Skutečná léčba ale znamená vzít si z nemoci informaci, ptát se po jejím smyslu. Vystoupit z  chápání nemocí jako náhody, smůly, nepřízně osudu je těžké, nejen pro nemocné, ale i pro lékaře. Na lékařských fakultách se toto neučí. A v běžné lékařské praxi není na zabývání se podstatou nemoci čas, i kdyby lékař chtěl sebevíc, plná čekárna (nehledě na narůstající administrativu) ho tlačí právě jen k potírání symptomů… Přitom už slavný lékař Paracelsus řekl, že moudrý lékař ošetří za den pět, nikoli patnáct pacientů. Navíc asi stále ještě většina lidí hledá v lékaři toho, kdo ho „opraví“, aniž by je vůbec napadlo, že lékař má být jen průvodce, který pomáhá hledat cestu. Je to ale spravedlivé, každému se dostane takové léčby, na kterou je zralý. Kdo se chce jen zbavit potíží (ač většinou dočasně a často za cenu doživotní léčby), vyhledá klasického lékaře, kdo chce být zdravý, hledá si cestu ke zdraví především nápravou vztahu k sobě, k okolí, pochopením a přijetím své historie - něco z toho zvládne sám, na něco je lepší vyhledat průvodce.

V žádném případě tímto nechci zavrhovat klasickou medicínu, je pro mě stále základem, na kterém stavím další možnosti léčení. Často je potřeba člověka napřed zachránit, aby pak mohla nastoupit ta skutečná vnitřní léčba. A nemusí to být jen život ohrožující stavy, při kterých je medicína nezastupitelná. Někdy je potřeba odstranit třeba jen bolest, jako při migréně, nebo svědění při ekzému, aby bylo možné se vůbec zamyslet nad tím, co tím tělo říká. Poté co nám prostředky klasické medicíny uleví např. od bolesti, nastává čas k tomuto zamyšlení. Pokud k nim budeme přistupovat takto, mohou se stát se ze zatracovaných chemických léků prostředkem k nastoupení cesty ke zdraví.

Podzim je doba přirozeného zpomalení životního tempa, kratších dnů a delší tmy, ideální čas k sebereflexi, k naslouchání svému tělu a duši. Pokud s vámi můj náhled na nemoc rezonuje, můžete tohoto času využít třeba i k tomu, že zdravotní potíže přestanete vnímat jako nepřátele, ale najdete v nich spojence na cestě k sobě.
Na závěr se podělím o citát Wilhelma von Humboldta (německého filozofa žijícího na přelomu 18. a 19. století), který to, co já mnoha slovy, vyjádřil stručně: „Přijde čas, kdy bude hanba být nemocný, kdy nemoci budou chápány jako výsledek působení špatných myšlenek“.