Kam kráčíš, medicíno?


Kam moje paměť sahá, chtěla jsem být lékařkou. „Léčila“ jsem každého, kdo se nechal. Jednou mi má příbuzná, zdravotní sestra, darovala stříkačku s jehlou. V zápalu „lékařského“ nadšení jsem pak tátovi  dala regulérní injekci. Ani se moc nezlobil :). Poté, co o několik let později  nedbalost lékařů zavinila jeho smrt, jsem se zařekla, že na medicínu nikdy nepůjdu. Leč nakonec jsem tam šla, věděla jsem, že léčení je mým osudem. Studovala jsem s nadšením, věřila všemu, co nás učili a po absolvování se nadšeně vrhla do praxe.

Měla jsem pocit, že jsem součástí něčeho většího, co mě přesahuje.  Co slouží pro dobro nemocných. Zažívala uspokojení na oddělení při propouštění uzdravených dětí domů, i na ambulanci při nočních službách, třeba když dusící se dítě s laryngitidou po správně zvolené léčbě mohlo znovu volně dýchat.

Jenže jak šel čas, zjišťovala jsem, že medicína není tak všemocná, jak se prezentuje. Že přes spoustu pokroků, převážně v akutní medicíně a chirurgických oborech, umí u většiny chronických diagnóz pouze zlepšovat kvalitu života, ale ne léčit. Co hůř, že je tak zahleděná do sebe, do vědeckých poznatků, že odmítá cokoliv, co by mohlo nemocným prospět, ale nepíše se o tom v odborných publikacích. Že spíše než o trpícího jde o to, aby vše bylo dle EBM (medicíny založené na důkazech).

K tomuto rozčarování nemálo přispělo onemocnění mých synů, kteří se pod dohledem oficiální medicíny propracovali od ekzému až k astmatu. Přitom astma díky „klasickým lékům“, které jsem jim na doporučení alergoložky od jednoho roku denně dávala, nemělo propuknout nebo aspoň měl být jeho vznik nepravděpodobný. Aspoň takový byl závěr v té době polulární vědecké studie. Měly to být celoživotní diagnózy, ale díky homeopatce, kterou mi osud zavál do cesty, se zcela uzdravili. To byl první moment, který mě přivedl na cestu i jiné medicíny, té, která umí navracet zdraví, ne jen udržovat na uzdě nemoc.

Dlouho jsem se snažila o souběh obou způsobů léčby, ale bylo to neskutečně náročné.  Nakonec jsem v roce 2015 opustila zdravotnictví, ale přesto se stále se cítím být lékařkou. Proto mě to, co se děje teď, naplňuje hlubokým smutkem nad degradací medicíny, které se zmocnili matematici, datoví analytici, teoretičtí vědci z laboratoří...

Všimli jste si, jak málo klinických lékařů je pouštěno v médiích  ke slovu?

A pokud se to už stane a nemají ten správný názor, jsou ihned okřikováni, že nejsou odborníci na epidemie? Jako kdyby ti všichni odborníci z laboratoří jimi byli...

Už dlouho si myslím, že se medicína v mnoha oborech dostala do slepé uličky, do které jde s o to větší urputností, oč méně skutečně léčí.

Ale že se dočkám takového dna,

  • že se lékaři budou bát nemocných,
  • že je budou odmítat ošetřit, protože nejsou očkováni DOBROVOLNOU vakcínou,
  • či je v lepším případě ošetří, ale s „chováním řeznického psa“, jak to charakterizovala jedna žena,
  • že přestanou platit staré dobré principy, že při epidemii se neočkuje a neočkuje se proti nemoci, kterou člověk prodělal a je tudíž proti ní chráněn lépe než kdyby se naočkoval,
  • že ti, kteří o své zdraví pečují a jsou zdraví, budou diskriminováni systémem a ostrakizováni některými zdravotníky,

to jsem opravdu nečekala :(.

Před dvěma lety mi řekla jedna žena na šamanském semináři, že má vždy radost, když na takovýchto akcích vidí lékaře. A že je škoda, že jich není víc, že by se pak mohlo zdravotnictví proměnit k lepšímu a začít lidem skutečně vracet zdraví. Hodně jsem nad tím tehdy přemýšlela a uvědomila jsem si, že tudy cesta určitě nepovede. Protože množství lékařů, kteří nahlíží na člověka jako na celek a tak ho i léčí, bude vždy odpovídat počtu lidí, kteří se tak léčit chtějí. Kdyby nějakým zázrakem všichni lékaři přes noc prohlédli a začali léčit jinak, s ohledem na tělo, mysl i duši nemocného,  byla by většina lidí v koncích. Vesměs jsou naučeni chodit k lékaři jako do opravny, což není jejich chyba, vyrostli v tom a nikdy je ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Myslí si, že když berou předepsané „léky“ a chodí na kontroly, dělají pro své zdraví maximum. Vzít na sebe starost o své zdraví je nenapadne a proč by vlastně mělo, od toho jsou tu přece lékaři, ne? Poznatek, že to tak není, přichází pro některé až ve chvíli, kdy jim medicína nedokáže pomoci. V tu chvíli teprve někteří začnou hledat jiné možnosti a mohou se vydat na cestu k uzdravení. Ti zbylí zůstávají doživotními pacienty s lépe či hůře kontrolovanými projevy nemoci.

Změna zdravotního systému může přijít jen zdola, od lidí, a lékaři se jí budou muset chtě nechtě přizpůsobit. Nebude to hned, ten proces bude postupný, ale já věřím, že je neodvratný. Čím dál víc lidí nechce být jen pasivně doživotně léčeno, ale chtějí prožívat život v plném zdraví.

V uplynulých měsících jsem často propadala smutku nad děním v medicíně. Ale pak jsem si začala uvědomovat, že možná právě současná situace skýtá naději na změnu a to všechen smutek zahnalo. To, že mnoho lékařů nepustí nemocné ani do ordinace, má v sobě obrovský potenciál pro změnu v myšlení a přístupu ke zdraví. Když lidé zjistí, že některé „autority“ v bílých pláštích jim pomoci ani nechtějí, ať už proto, že na ně hledí s nevraživostí, že se bezmyšlenkovitě nepodřídili očkovacímu nátlaku a dovolili si luxus vlastní volby v zacházení se svým tělem, nebo proto, že se nemocných bojí, může to být pro mnohé impulsem hledat jiné možnosti a v souvislosti s tím se začít zabývat i tím, proč si nemoc do života pustili.

To, že někteří z těch dosud se trpně spoléhajících na lékaře, se bez nich dokázali při léčbě covidu obejít (často jen proto, že jim nic jiného nezbylo, když se lékařské pomoci nedovolali), pro ně může být tím prvním impulsem, kdy poznají, že za jejich zdraví nezodpovídá lékař, ale jen oni sami. Kdy začnou hledat cestu, jak si své zdraví uchovat či navrátit. Upřímně, není to cesta lehká, ale je nesmírně osvobozující, protože člověk přestane být hříčkou osudu, obětí, které se něco děje, aniž by to mohla jakkoliv ovlinit...

Nejde o to, zavrhnout lékaře a jít tou cestou sám. Jde o to, navrátit lékaři místo, které mu náleží.
aby dokázal individuálně přistupovat ke každému nemocnému,

  • aby mu pomohl překonat úskalí na jeho cestě,
  • aby doporučil, kdy je na místě či přímo nutné využít možností moderní medicíny a kdy by byly spíše na škodu.
  • aby věděl, kdy poslat nemocného jinam, kde mu sice pomohou metody nevědecké, ale účinné.
  • aby měl přehled, jaké možnosti nabízí ta která terapie a pomohl mu se v nich zorientovat a vybrat tu pravou.
  • ideálně aby měl s některou takovou metodou zkušenosti.

V současné době se z medicíny toto umění ztratilo, lékaři se topí v papírech, závazných doporučených postupech, bojí se vybočit, aby nebyli označeni za šarlatány. Vědí toho spoustu o nemocech, ale často nic o nemocném člověku. Přitom je souvislost zdravotních potíží a životní situace ve většině případů do očí bijící.

Pokud chcete být opravdu zdraví, přestaňte se spoléhat na lékaře jako jedinou možnost. Využijte jejich znalostí, diagnostiky i některých terapeutických metod, ale uvědomte si prosím, že to samo o sobě v případě chronických potíží nestačí. Jen vy sami někde v hloubi duše znáte důvod, proč zrovna vás trápí právě toto. Dovolte si to objevit - ať už to zvládnete sami (což umí na začátku málokdo) nebo s něčí pomocí.

Vydejte se na svou vlastní cestu za zdravím, počítejte s tím, že není úplně jednoduchá, ba právě  naopak.  Ale z vlastní zkušenosti vím, že když se po ní člověk vydá, není z ní návratu. K horšímu se nikdo nevrací. Je totiž povznášející být tvůrcem svého života a ne jeho obětí...

A zároveň pomůžete uzdravit medicínu. Když se budou klasicky myslící lékaři setkávat se stále větším množstvím lidí, kteří se navzdory jejich prognózám vyléčí, možná to začne být divné i těm nejzatvrzelejším z nich. A vydají se na tu cestu za vámi a s vámi.

Jsem vděčná osudu, že mě na tuto cestu přivedl a věřím, že se nás na ní bude potkávat stále více.

S nadějí

Helena