O antibiotikách, střevním mikrobiomu a zodpovědnosti za sebe
Stále více se mluví o významu zdravého střevního mikrobiomu. Kdo z nás ho ale opravdu zdravý má? Narušuje ho nevhodná strava (v potravinách je čím méně živin vlivem vyčerpání půdy, jsou plné zbytků pesticidů apod. a všelijakých přídatných látek - stabilizátorů, konzervantů...), infekce, ale hlavně neuvážené nasazování antibiotik . Mnoho lidí včetně lékařů se domnívá, že po léčbě ATB stačí k jeho obnově podat probiotika, ale tak jednoduché to není. Může to stačit u jinak zdravého, přiměřeně se stravujícího člověka, který ATB neužívá opakovaně. V současné době je ale takových lidí jen minimum. Objev ATB je jistě jedním z největších úspěchů vědy, zachránila mnoho lidí před jistou smrtí. JENŽE UŽ DÁVNO NEJSOU PŘEDEPISOVÁNA POUZE JAKO ŽIVOT ČI ZDRAVÍ ZACHRAŇUJÍCÍ LÉČBA, ALE ČASTO JEN ALIBISTICKY PRO JISTOTU NEBO Z TERAPEUTICKÉ NOUZE při potížích, které nereagují na běžnou léčbu, jako jsou vleklé kašle, rýmy apod., kdy se nespokojený nemocný stále vrací. Podání ATB někdy pomůže, ale většina praktiků asi zná začarovaný kruh, kdy se po jejich dobrání potíže stále vrací, navíc se porucha organismu prohloubí vlivem poškození střevního mikrobiomu. Ale to není jejich jediný negativní účinek. Mnoho lidí reaguje na jejich podání různě závažnými alergickými reakcemi, dále mohou poškodit organismus i opožděnou reakcí - můj úplně první pacient v nemocnici byl patnáctiletý chlapec se závažným chronickým zánětem ledvin, pravděpodobnou příčinou byla ATB podaná před nějakou dobou. Navíc jejich nadužíváním dochází ke vzniku rezistence bakterií vůči nim, což je celosvětový problém, o kterém se stále více hovoří. Možná není tak daleko doba, kdy současná ATB už nebudou účinná...
Dysbióza - tak se označuje stav, kdy dojde k narušení zdravého střevního mikrobiomu. Její projevy jsou rozmanité a u mnoha z nich se ani nezdá, že by vůbec mohly souviset z nezdravou střevní mikroflórou. Může se projevovat nejen různými střevními potížemi, ať už jsou to zácpy, průjmy nebo plynatost, poruchami imunity (opakovanými respiračními, gynekologickými, močovými infekcemi, alergiemi, rozvojem autoimunitních nemocí), ale i extrémní mentální i fyzickou únavou, záněty kloubů, svalovými bolestmi, ekzémy a dalšími kožními potížemi, poruchami výživy až podvýživou či obezitou, nočním pocením, strachem až panickými atakami, podrážděností, depresí...
Probiotika mají v nápravě tohoto stavu určitý význam, jejich podání může předcházet vzniku infekčních komplikací u chirurgických výkonů, mají příznivý vliv na ekzém, některé chronické či opakované infekce. Ale je tu háček. Sice pomáhají dočasně zvýšit množství zdravých mikroorganismů ve střevě, čímž dochází ke zlepšení, neumí však trvale upravit narušený mikrobiom. Ten je značně rezistentní k léčení, přestože škodí tělu. Proto působí probiotika pouze po dobu, kdy jsou podávána a pak postupně jejich účinek klesá v souladu s tím, jak jejich množství ve střevě ubývá.
Jak již jsem se zmiňovala před dvěma lety zde
v článku O ekzémech,
v homeopatii existuje možnost, jak tento narušený mikrobiom uzdravit. Tou možností je podání střevní nosody (což je homeopaticky zpracovaná kultura patogenních bakterií), která umožňuje
organismu rozeznat a odstranit nezdravou střevní mikroflóru. Při pokusech, které v období 1920 - 1959 prováděli lékař a bakteriolog Edward Bach
(který je známější spíše jako tvůrce Bachovy květové terapie) a klinický lékař John Paterson, bylo pozorováno zvýšené množství patogenních mikrobů ve
stolici u lidí úspěšně léčených střevní nosodou. Vysvětlovali to tím, že nosoda může snížit přilnavost těchto bakterií ke sliznici a účinně stimuluje tělo k jejich vyloučení. Pozorují to na
sobě i pacienti, kteří často v prvních týdnech léčby pozorují změněnou stolici a současně se začínají cítit lépe.Používám střevní nosody několik let a často až po jejich zařazení do léčby došlo k vymizení obtíží. Osvědčily se mi u ekzémů, chronických či opakovaných respiračních, močových a gynekologických infekcí, poruch štítné žlázy, alergií, depresí, panických atak... Jedním příkladem z mnoha může být žena, která byla rok opakovaně léčena antibiotiky pro močové infekce a navzdory léčbě měla trvající močové potíže. Po nasazení nosody a následné měsíční homeopatické léčbě potíže vymizely a je zcela bez problémů už více než rok.
Když sleduji chronické potíže, které mají často původ v neuváženém předepisování ATB, nepřestává mě udivovat a naplňovat smutkem fakt, jak zbytečně jsou někdy předepisována...
Pro ilustraci uvádím několik případů z poslední doby i dob dávno minulých, kdy jsem ještě působila jako praktická dětská lékařka:
- Desetiletá slečna s jasným psychogenním kašlem, což zkonstatovala i pediatrička. Nicméně pro jistotu provedla výtěr z nosu, kde byl nalezen zlatý stafylokok - který je ale běžnou součástí sliznic i kůže. Nasadila raději ATB, kašel zůstal beze změny, ale přidaly se vleklé střevní potíže...
- Dvouletá holčička s průjmem bez jiných potíží, ve výtěru nalezen Campylobacter. Pediatrička doporučila naprosto nepochopitelně ATB, což je v rozporu s doporučovanou léčbou. Matka naštěstí ATB nepodala, místo toho zvolila homeopatika.
- Sedmdesátiletá žena s náhodným nálezem bílých krvinek v moči při kontrolním vyšetření pro chronickou chorobu. Vyhodnoceno jako akutní močová infekce, ač neměla žádné problémy, nebyla provedena ani kultivace, zato byla nasazena ATB. Od té doby se potýkala dlouhodobě s mykózami, až díky homeopatikům se jich posléze zbavila.
- Při preventivní prohlídce předškolní dívky mi matka sdělila, že holčička bere ATB, která nasadil ORL lékař pro zelenou rýmu - jiné potíže neměla, jen tu rýmu... Zde to bylo opravdu "s kanónem na vrabce"...
- Naprosto neuvěřitelné pro mě bylo nasazení ATB při hospitalizaci v jedné pražské fakultní nemocnici u chlapce s laryngitidou, což je virové onemocnění. V laboratorních nálezech byly nízké zánětlivé parametry, které potvrzovaly, že jde jen a jen o virózu. ATB byla dána pro jistotu, jako prevence bakteriální superinfekce.
- Dlouhou dobu ke mně chodili rodiče s holčičkou s vleklým kašlem, dle mého názoru byla příčina v úzkostlivých rodičích, kteří ji svými strachy "dusili". Homeopatika nechtěli, na psychosomatiku neslyšeli, jiná léčba nepomáhala. Jednou večer se při naměřené teplotě 37,3°C vydali na pohotovost. Tam jim lékař raději pro dlouhodobý kašel se vzestupem teploty nasadil ATB. Stalo se neuvěřitelné - již po první podané dávce přestala malá kašlat. Jenže ATB takto rychle nepůsobí, zvláště na ta, co dostala... Evidentně zde působila úleva rodičů, že je konečně řádně zaléčena...
Jako lékařce se mi tato slova píšou těžce, ale nepřijímejte prosím slepě ATB, která jsou vám či vašim dětem doporučena. Ptejte se, zda jsou nutná, jaké jsou varianty, jaká jsou rizika, pokud by se nenasadila, ale i jaká jsou rizika při jejich nasazení... Neodevzdávejte zodpovědnost za své zdraví lékaři, ale, ač je to těžší, nechte si ji u sebe. Samozřejmě mám na mysli právě takové případy, které uvádím výše, ne stavy, kdy je jejich nasazení nutné a nezpochybnitelné (bakteriální zápal plic, zánět ledvin apod.).
Jako první krok je vždy dobré zvážit, zda zdravotní stav opravdu návštěvu lékaře vyžaduje nebo tam jdeme jen ze zvyku či pro jistotu. Mnoho lidí má pocit, že je lékař při sebemenších potížích musí vidět a vyšetřit. Taková klasická věta rodičů, která zaznívala v telefonu na obvodě, byla "Má rýmu, potřebujete ji/ho vidět"?. Vždy jsem jim říkala, že nejde o to, jestli ho potřebuji vidět já, ale o to, jestli je dítě ve stavu, se kterým si poradí či neporadí sami. V kontextu toho je dobré si uvědomit, že lékaři mohou mít často pocit, že když nemocný přijde, tak mu "musí" něco dát. A naneštěstí z odborného a lege artis hlediska si vždy spíše obhájí ATB zbytečně podaná než správně nenasazená. Ke zbytečnému nasazování ATB dochází ve velké míře na pohotovosti nebo u zastupujícího lékaře, protože lékař dotyčného prostě nezná.
Milí přátelé, dobrá imunita je naší jedinou obranou nejen proti infekcím, ale také proti nádorovým onemocněním. Nezíská se chozením k lékaři "pro jistotu", nezíská se u léčitelů, nezíská se očkováním, nezíská se léky ani doplňky stravy. Získá se zdravým způsobem života, ochotou nést za sebe zodpovědnost a nepředávat ji někomu, kdo nás "opraví", získá se nasloucháním tomu, co nám tělo říká. Když se to naučíme, budeme sami nejlépe vědět, co zvládneme sami a kdy je čas požádat o pomoc lékaře.
Už od roku 2014 předávám znalosti o možnostech a hranicích sebeléčby na přednášce "Na co není v ordinaci čas, aneb jak si poradit při běžných zdravotních potížích". Protože denně vidím, že jsou to znalosti, které stále mnoha lidem chybí, rozhodla jsem se ji uskutečnit v nejbližší době online.
Helena